[FF] Zpátky do školy III

kdo se ve fan fikci objevi: clenove Shinee
pairing: už asi víte
psano pro Isaacu <3



forma: ich-forma, pouzit neformalni jazyk – cili nespisovny -  ne proto, ze neumim cesky, ale proto, ze to zkratka "vypravi" Taemin


PRVNÍ ČÁST
DRUHÁ ČÁST
Pár dní byl klid. Jonghyunga jsem zapřísahal, aby nikomu nic neříkal.Stačilo, že se na mě pořád tak starostlivě díval a hlídal každý můj krok. Ještě tak, kdyby to věděli ostatní… A navíc Key byl nějaký podrážděný a mohl by si to na mě šetřit a ještě mě tím nějak deptat. V poslední době je nějakej divnej. Teda… chová se zvláštně. Nepřátelsky. A já nevím proč. Udělal jsem mu snad něco? O ničem nevím.

Idilka a válení doma ale netrvalo dlouho. Čekal nás „nástup do školy“. Už mě to nijak zvlášť nedeptalo, ale pořád jsem to neviděl jako super zábavu… jako ostatní.
Vyfasovali jsme uniformy a nějaký ten rozpis jako v kolik přijít na plac a jaké hodiny navštěvovat a podobně. Key byl pořád vzteklý, Onew se tvářil, jako když ho nemůže nic vyvést z míry, Minho se pořád prohlížel někde v zrcadle nebo kdekoli to bylo možné – třeba v odrazu na dveřích a Jonghyun mi byl stále za zády. V takovémto rozpoložení jsme si vyrazili „užít“ první den.
Probíhalo to docela dobře. Školní prostředí mě sice znervózňovalo, ale protože jsem tu měl kamarády, nijak zvlášť jsem necítíl potřebu rychle zdrhnout. Na kamery už jsme zvyklí všichni, takže z toho byli vyjukaní akorát ostatní studenti. Chovali se k nám normálně – jako k hvězdám. Akorát se to snažili trochu mírnit. Samozřejmě to měli nakázáno, jinak by propukla davová histerie. Když jsme se večer dostali domů, byli jsme všichni tak unavení, že jsme nepromluvili ani slovo. Každý si šel po svém zalézt do nějakého kouta a zážitky zůstaly uvnitř každého z nás.
Další dny pokračovaly vcelku stejně, jen jsme už každý večer tak neodpadávali a trochu nás to stmelovalo. Dokonce jsme se spolu koukali na televizi, jedli všichni u jednoho stolu a tak. To už se dlouho nestalo.
Po pár dnech ale natala situace, která měla všechno zvrátit. Jonghyun onemocněl. Nějaká chřipka nebo co. On tvrdil, že je v pořádku, že si jen trochu odpočine a zase s námi vyrazí do školy. Jenže doktor zase říkal, že pokud to pořádně nevyleží, může to mít špatné následky. A tak jsme ho museli přikurtovat k posteli za použití výhružek i proseb. Měl vysoké horečky a ty nepovolevovaly ani druhý den. Key začal trojčit, že v žádném případě nenechá Jonghyuna doma samotného v takovém stavu a že zůstane s ním a bude se o něj starat. To se ale manažerovi nelíbilo a chtěl poslat někoho, kdo s ním ten den přečká, zatímco my budeme pryč. Key soptil jako stará Fuji-san, kdyby se chtěla probrat k životu, klel a prskal jed. Nakonec musel jít s námi, ale jeho nálada byla mizerná celý den. Když přišel čas návratu domů, k autu běžel – ne skoro – úplně. Když viděl, že my nespěcháme, jak by bylo podle jeho představ, zasypal nás opět peprnými nadávkami.
„Jo jo! Však už jdeme!“ ohradil se Onew a kroutil přitom hlavou.
„Copak Jonghyun umírá, nebo co…“ dodal polohlasně Minho.
Do domovních dveří potom vletěl jako taifun a rovnou pelášil za marodem. V životě jsem neviděl, že by se Key o něco takhle staral. Vařil čaj, přikládal obklady, tvářil se jak boží umučení, měřil teplotku a vůbec takové ty věci. Jonghyun si nemohl dojít ani sám na záchod… Ostatní vypadali, že je to nijak zvlášť nepřekvapuje, ale já z toho byl takový rozpačitý. K půlnoci Key vytuhnul na svém oblíbeném místě – na gauči před televizí. A tak jsem se proplížil do pokoje za Jonghyunem, abych zjistil, jak se mu daří. Key nás k němu vůbec nepustil. Potichu jsem otevřel dveře a nakouknul dovnitř. Nemocný spal. Chtěl jsem tedy zase odejít, ale nějak se mi nechtělo. Byl to takový divný pocit, jakože mám do toho pokoje aspoň vlézt a chvíli tam být. A tak jsem se potichu protáhl dovnitř a přivřel dveře. Posadil jsem se u jeho postele a jen tiše koukal, jak spí. Vůbec jsem nepřemýšlel, že by to bylo nějak divné. Chudák s hadrem na čele se za chvíli zavrtěl. A pak znova. Sevřel peřinu  a pak…
„Taemine…“
Byl jsem  zmatený. Je vzhůru?
„…no?“ zeptal jsem se šeptem. Ale v odpověď mi bylo jen další zašustění peřin. Něco se mu zdá? O mě?? Za chvíli to začlo přecházet asi v nějaké blouznění z horečky a já nevěděl, jestli ho mám vzbudit. Nakonec jsem se rozhodl že jo. Přece jen vím, jaké to je, být pohlcený v nočních můrách.
„Jonghyun… Jonghyun…!“ lehce jsem s ním zatřásl.
Unaveně rozloupl oči. Byl celý zalitý potem a těžce oddychoval.
„Taemi…“ pokusil se usmát.
„Už je to dobré, byl to jen sen.“ chlácholil jsem ho.
„Jo… jen sen…“ opakoval, jako kdyby pořád nevěděl, jestli už je vzhůru, nebo na něj odněkud vyskočí blázen s maskou na obličeji a se sekerou v ruce. Chytil jsem ho za ruku. Chtěl jsem ho uklidnit. A on ji sevřel tak pevně, až mi zapraštěly klouby.
„Zůstaneš tu chvíli se mnou?“ řekl mdle.
„Jasně.“ vůbec jsem se nerozmýšlel, to je přece samozřejmost. Najednou se ale rozletěly dveře a v nich stál Key se sklenicí vody a platem prášků. To, co spatřil, mu způsobilo značný šok. Vychrstnul půl sklenice na zem a pořád nevěřícně zíral.
„Co tu děláš?!“ osopil se na mě a já už zase nechápal, o co mu sakra jde.
„Co bych dělal? Jsem tu s nemocným, ne? To se jako nesmí?“
„Ale on potřebuje klid! Ty si pořád myslíš, že si můžeš dělat co chceš! Bereš taky někdy ohledy na ostatní? Ježíši na co se to vůbec ptám?! Vždyť vím, že ne. To je furt Taemin, Taemin… Ale uvědom si, že my tady nebudem skákat jak ty pískáš!...“ už se nadechoval k další várce ledové sprchy, když Jonghyun popadl dech a stačil to zarazit dřív, než stihl zpustit.
„Tak dost!“
Key zmlknul a já na něj třeštil oči. Co se to děje??
„Neříkals‘ snad, že potřebuju klid? Tak co tu trojčíš?“
„Já… omlouvám se ti, Jonghyun.“ na mě už se ani nepodíval.
„Přinesl jsem ti léky.“
„To vidím. Díky.“
Key přešel k nočnímu stolku a položil na něj zmíněné věci. Pak se napřímil a stál. A stál. A pořád stál a díval se jak si Jonghyun bere léky, jak je zapíjí, jak pokládá sklenici zpět… a pořád bez hnutí stál.
„No? Mám snad otevřít pusu, aby si mě mohl zkontrolovat?“ zvedl Jonghyun obočí.
„To není třeba.“ odvětil Key. Ale nehnul se ani o milimetr. Copak mu nedošlo, že má vystřelit? Očividně ne…
Fakt trapné ticho. Key zírá na Jonhyuna, ten zírá na něj a já přeskakuju pohledem z jednoho na druhého. To by mě zajímalo, co se z toho vyvrbí….


pokračování příště