[FF] Zpátky do školy II

kdo se ve fan fikci objevi: clenove Shinee
pairing: už asi víte
psano pro Isaacu <3



forma: ich-forma, pouzit neformalni jazyk – cili nespisovny -  ne proto, ze neumim cesky, ale proto, ze to zkratka "vypravi" Taemin

PRVNÍ ČÁST ZDE
Zrovna když jsem se zamyšleně rozhodoval nad růžovým a žlutým tričkem, vrazil do pokoje Key. Sjel mě pohledem a zarazil se u kusů oblečení v mých rukách.
„Ježíši, Naninka se nám fintí,“ prohlásil s opravdu nehezkým úšklebkem.
Nechápavě jsem na něj zíral.
„O co ti jako jde?“
„Nic nic, však pokračuj. Nechceš zavolat maskérku, nebo si napatláš make-up na xicht sám?!“
Vůbec jsem nechápal, co ho žere. Možná se jen blbě vyspal?
Nakonec jsem se rozhodl pro černou. Nějak mi ty narážky zkazili náladu vypadat jako prvotřídní buzerant. Narazil jsem si čepici a naprdnutě oznámil zbytku osazenstva, že se jdu projít. Sotva jsem ušel pár kroků, slyším za sebou dusot…
„Taemiii!“
Otočil jsem se a uviděl jak se ke mně řítí Jonghyun. Zůstal jsem stát jako opařený… co to zase…?
„Můžu… můžu jít s tebou?“ lezlo ze zadýchaného kamaráda.
„No víš... já  myslel, že půjdu sám a trochu si pročistím hlavu.“
„Aha,“ rukama se opíral o stehna a oddechoval.
„No, tak já půjdu.“ otočil jsem se k odchodu.
„Taemine, … dávej na sebe pozor!“ křikl ještě za mnou. Jako bych byl malé děcko. Ta jeho starostlivost mi fakt lezla na nervy. A to bylo teprve nějaký druhý, třetí den. Říkal jsem si jak to asi bude pokračovat.
Kroky mě zavedly na takové staré hřiště. Super houpačky na řetězech, ty něco vydrží. Posadil jsem se na jednu, pohupoval se a zíral „do blba“. Nevím jak dlouho jsem tam tak seděl, ale pak jsem si uvědomil, že se začíná smrákat a že bych se měl radši zvedat k odchodu. Jenže zrovna v tu chvíli zpoza rohu vyrazil hlouček nějakých „mrtě hustých“ týpků. Takových těch, co všechno ničí jen aby si dokázali, jak jsou hrozně drsní. Nejdřív mě nezpozorovali a tak jsem se radši ani nehýbal – a snad ani nedýchal – abych na sebe náhodou neupoutal nějakou nechtěnou pozornost. Jo, jenže moje dnešní štěstí bylo tou dobou nějak vyčerpáno.
„Ale ale!“
Opravdu jsem netušil jestli mám začít zdrhat jako králík nebo se to pokusit vyřešit nějakým jiným způsobem.
„Hele, kluci, tady nám nějaká fiflenka zabloudila do hnízda!“ co mi to jen připomělo…
„Pardon, nevěděl jsem, že je to soukromý pozemek, příště si dám pozor,“ řekl jsem naprosto klidně a zvedal se k tomu promýšlenému odchodu. Vedoucí „mrtě drsného“ seskupení se začal smát. A byl to nehezký smích. Potom přestal. A bylo to nehezké ticho.
„Chyťte ho.“
Umím zdrhat fakt ukázkově. Léta tréninku. Bohužel oni taky nevypadali, že běží poprvé. Moje nevýhoda byla, že jsem absolutně neznal terén. Slepá ulička na sebe nedala dlouho čekat.
„Doprdele!!“ otočil jsem se v naději že ještě stihnu vykličkovat, ale to jsem se ošklivě spletl. Už tam stáli a čekali, co budu dělat, aby se mohli pobavit.
„Tak jo kluci,bylo to fajn, takhle si zasportovat. Tak já už půjdu…“ alespoň jsem to zkusil..
„Ty smrade, ty si z nás prdel dělat nebudeš.“ á to už dorazil pan Drsný. Napadlo mě, kolik těmhle panákům asi je. Sotva víc než mě. Jak to se mnou sakra mluví?!
Viděli jste někdy přirážecí scénu? Takovou, kdy dominantní připlácne třasořitku na zeď a pak něco zkouší? No já jsem to dokonce zažil. Pan Drsný páchnul jak žumpa, jednu ruku položenou na zdi za mnou a druhou na mé hrudi. Tak nějak divně si mě prohlížel. Za chvíli mi mělo být objasněno, co je to za pohled…Usmál se. Fakt hnusně se usmál. Chtěl jsem bejt „vypařenej“. Ale nejsem žádnej kouzelník.
„Kluci, rozdejte si čísla. Tady slečinka už celá hoří.“ a zase ten nechutnej smích. Co tím sakra myslí. Jak čísla. Jak hoří? To jsem měl brzo zjistit.
Pan Drsný mě vzal za flígr a prudce otočil čelem ke zdi. Ne že bych se vůbec nebránil. Ale mých čtyřicet pět kilo proti jeho osmdesáti bylo trochu mimo.
„Budu potřebovat trochu píchnout, koťátko se brání.“
Jaký sakra „koťátko“. Přidusali další dva vymaštěnci a začali dělat něco, co se mi fakt nelíbilo.
-Proč mi, krucinál, sundávaj kalhoty?! Já nechci…já nechci!-
„Já nechci!!!“
Výbuch smíchu, jaký následoval, mě vůbec neukdlidnil.
„No, kdybys chtěl, tak by to nebyla taková sranda, víš?“
To už jsem měl kalhoty i boxerky u kotníků. Proč se tohle děje zrovna mě? Jen kvůli blbý houpačce? No to je snad fór.
„Předpokládám, že tohle nebude tvoje poprvé, zlato?“
„Co to sakra meleš?!“ vzpouzel jsem se.
„Takže joooo?“ protáhnul ten parchant medově.
„Klucí, to je ale den, dneska mi fakt přeje!“ radovalo se chlípné hovado.
Už jsem se viděl s natrženou řití a totálně zhroucenou psychikou někde v ústavu. Bílá mi sluší. Jen ty dlouhé rukávy mi budou kazit trochu image…
Pan Drsný už už chtěl započít plánované znásilnění, když se ztemělou uličkou rozlehl hlas.
„Pracky pryč, hajzle!“
Znám ten hlas?
„Neslyšels‘?“
Cítil jsem jak se hrozba oddaluje. A ten hlas…
„Hele, sráči, jestli chceš jít první, tak máš smůlu, já to našel dřív.“
„Lee…“ ten tón se mi přestával líbit, byl pěkně zlověstný. A znám, sakra, ten hlas?!
„TRHEJ!“
V tu chvíli se stalo několik věcí naráz; pan Drsný mě pustil, škubnul sebou na stranu – což mu,  mezi námi, vůbec nepomohlo – ti další dva, co mě tak radostně zbavovali kalhot se vymrštili a začali zdrhat a já jsem spadnul jak pytel brambor na studenou zem. Přitom jsem si reflexivně snažil natáhnout kalhoty tam, kam patří a zmateně pokukoval co se to vůbec děje. Pan Drsný si chránil koule, aby mu je obrovská černá doga, která mu rvala gatě, náhodou nepřibrala do tlamy a ječel jak malá holka.
„Lee…“ zasípal jsem. Otočil jsem hlavu k východu z uličky a tam stál… Jonghyun. V tu chvíli mi připadal jak anděl.
„Lee, to stačí!“ houkl na psa a ten, ač vyloženě nerad, přestal cupovat oblečení pana Drsného. Její grindy mu kapaly do obličeje a tak se nedalo poznat, jestli u toho bulí nebo ne. Každopádně smrad žumpy zesílil, takže jsem odhadoval, že si nadělal do kalhot, i když zrovna žádné neměl…
Jonghyun se ke mně sehnul a vytáhl mě na nohy. Rychle jsem si upravoval kalhoty a přitom se díval do země.
„Jsi v pořádku? Udělali ti něco?“ naléhal zachránce.
„Ne…totiž… stihl jsi to jen tak tak.“ řekl jsem slabě. Ten zmetek, co se mi válel u nohou, se zvednul ze a utíkal jak nerychleji dokázal. Byl jsem rád, že už se nemusím dívat na ten jeho xicht. A jak se mi ulevilo, propukl jsem v histerický záchvat.
„Kde si sakra byl!“ křičel jsem v slzách na Jonghyuna místo toho, abych mu děkoval.
„Víš co mi málem udělali?!!“ úpěl jsem a nehodlal přestat.
Jonghyun nic neříkal, díval se na mě, držel mě za rameno a pak mě bez varování přitisknul k sobě, až jsem všechny slzy a lamentování spolknul. Stáli jse tam ve tmě a objímali se. Byl jsem rád, že tam byl. No ještě aby ne! Jen jsem prostě zapoměl, jak mi lezl na nervy za poslední dny.
Cestu domů si ani pořádně nevybavuju. Vím že mě Jonghyun podpíral a chtěl zavolat taxíka, ale s Lee by nás nevzali a já nechtěl už zůstat sám. Tak jsme šli pěšky. Po pár minutách už mi bylo líp a dokonce jsem začal litovat, že jsem odpoledne tak odmítnul jeho společnost. Vždyť co jsem vyřešil? Jen další zářez mezi šílené zážitky z mládí.


pokračování příště