[FF] Zpátky do školy I

kdo se ve fan fikci objeví: členové Shinee
pairing: nechte se překvapit
psáno pro Isaacu <3


forma: ich-forma, použit neformální jazyk - čili nespisovný -  ne proto, že neumím česky, ale proto, že to zkrátka "vypráví" Taemin ^^


Říká se, že školní léta jsou těmi nejlepšími v lidském životě. Jo a taky se říká, že když dáš spícímu ruku do nádoby s vlažnou vodou, tak se pomočí….

Já prostě nevzpomínám na ty časy tak rád, jako většina lidí. Teď mám „kapelu“, přátele, budoucnost… a vlastně všechno. Holky po mě šílí, kluci taky… na peníze si nemůžu stěžovat už vůbec. Jediné, co by mi mohlo chybět, je volnost. Jenomže já zase tolik téhle věcičky, po které každý touží, nepotřebuju. Jsem rád, když se tu někdo, kdo mi řekne, co nosit za oblečení, jaký mám mít sestřih, kolik hodin denně cvičit a tančit, a v kolik hodin mám jíst spát, abych zítra zvládnul vystopení. Ne, nejsem blbeček, co by si to sám nevymyslel. Jen si myslím, že je to, sakra, pohodlný. Navíc nejsem zrovna vůdčí typ, takže mi to fakt vyhovuje. Vlastně jsem k tomu být „kápo“ dřív směřoval – jako malé děcko, ale už na základce se to změnilo…
Věděli jste, že i hvězdy musí chodit do školy? Jo a co teprv, když ještě nikdo neví, že z něj bude hvězda… No ono je to možná jedno. Jde o to, jak se člověk sžije s kolektivem, do kterého přijde. Vystřídal jsem několik různých škol. Kvůli jedné věci. Šikaně. Nevím, proč se to dělo. Někdy jsem zůstával doma a dělal, že trpím nějakou úděsnou chorobou a nejspíš brzo natáhnu brka. Jindy jsem zase spořádaně odešel z domu, ale do školy jsem vůbec nedorazil. Měl jsem takovou hrůzu, že než jít do té zatracené školy, radši jsem hodiny seděl někde v parku. I v té největší zimě. Jenže když jsem se tam vrátil a bláhově myslel, že na mě všichni zapoměli, bylo to ještě horší.
Táhlo se to se mnou až na střední. Tam to začalo být ale ještě „hustší“, protože jsem nerandil s holkama, jak by se tak slušelo. Pochopitelně se ze mě stal hned „teplouš“ a „buzerant“ a díky mé pěkné tvářičce o tom nikdo nepochyboval.
Nikdo z kapely o tom nevěděl, jenže nedávno nám oznámili, že bychom se měli vrátit na nějaký čas do školy. Kvůli studiu angličnity a snad i japonštiny a tak. Nechápal jsem, proč nemůžeme chodit na nějaké kurzy nebo mít soukromého učitele. Však co je to za blbost? Jo, jsme mladí, ale hvězdy! Proč se vracet do školy? Tak se tak stalo, že po tom, co jsem se tuhle novinu dozvěděl, se mi vrátily noční můry, které jsem míval, když jsem do té školy opravdu chodil. Samo o sobě je to dost hrozné, ale to bych nebyl já, aby to ještě něco nedodělalo…
„Taemi…“ naklonil se ke mně ráno Jonghyun, když jsem si sypal kukuřičný lupínky do misky. Trochu jsem nadskočil, protože tohle normálně nedělá.
„No?“ tázal jsem se přiškrceně.
„Nechceš… kdybys potřeboval… si o něčem promluvit, tak…“ nechal větu nedokončenou a starostlivě na mě zahlížel. Nechápavě jsem na něj civěl a nakonec jsem se jízlivě ušklíbnul, pohodil hlavou a dál se věnoval své misce lupínků.
Den probíhal normálně, nějaké cvičení, tanec, zpěv a nějaké šílené interview, kterého jsme se naštěstí nemuseli zúčastnit všichni. Rozdíl byl v tom, že Jonghyun na měpořád tak starostlivě koukal. Začal jsem být vážně nesvůj. Po večeři jsem se rychle odklidil do ložnice, i když se mi vůbec nechtělo spát. Teda – spíš jsem se bál usnout. Dlouho jsem se jen tak převaloval a nakonec upadl do svých školních nočních můr. Probudil jsem se uprostřed noci, zborcený potem, s tepovou frekvencí tak vysokou, že ani zkofeinovaná veverka by na mě neměla. Odpotácel jsem se do kuchyně pro něco k pití. Jak jsem se tam tak po tmě vzpamatovával z nočních šoků, zavrzala židle a někdo si přisedl.
„Pořád nechceš mluvit?“ byl to Jonghyun. Fakt jsem netušil, o co mu jde, a tak jsem na něj v té tmě jen tiše mžoural. Potom udělal něco nečekaného. Natáhl se a vzal mou ruku do své. Naklonil se ke mně a klidným tichým hlasem řekl:
„Trápí tě zlé sny, viď?“
„Jjjak to…jak to víš?“ zakoktal jsem se překvapeně.
„Slyšel jsem tě, jak v noci křičíš…a pláčeš.“
Vytrhl jsem se mu a vstal tak rychle, že jsem převrhnul židli a ta se se šíleným třísknutím překotila na kuchyňskou dlažbu.
„To není pravda! Bůhví, co jsi slyšel!“ osopil jsem se na něj přehnaně. Ale on jen sklopil hlavu a řekl zase tak klidně:
„Jak myslíš.“ Pomalu vstal a odešel do svého pokoje. Zůastal jsem osamocen. V naprosté tmě a nevěděl, jestli je to temnota tam uvnitř mě nebo jen ta okolní, která se vytratí, jakmile někdo stiskne – BLIK – vypínač. Pohotově jsem si zakryl oči. Světlo fakt bolí.
„Co je to tady za kravál?“ dožadoval se Key zpruzeně vysvětlení.
„Ale… prostě jsem převrátil židli. Omlouvám se, že jsem tě vzbudil.“
Key je ten, s kým sdílím pokoj – ložnice jsou dva pokoje oddělené sádrokartovnovou zdí a papundeklovými dveřmi. V místnosti jsou dvě a tři postele. Já jsem v tom dvojlůžkovém právě s Keyem. Jenže ten si poslední dobou zvykl usínat v obýváku u televize – a to je jedině dobře. Já totiž neusnu, když někdo chrápe. A pro něj taky dobře,  protože by se asi posledních pár nocí nevyspal. Jonghyun to slyšel i skrz tu blbou zeď. Ach jo.
Key jen cosi zamručel, ale místo zpátky na gauč si to zamířil do ložnice. No skvělý. Prohodili jsme si tedy pozice. Za prvé se mi stejně nechtělo spát a za druhé nestojím o to, aby moje fňukání slyšel ještě někdo další.
Stejně jsem nakonec vytuhnul a vzbudila mě až vůně smažených vajíček. Ještě jsem ani nerozloupl obě oči a už jsem stál v kuchyni a nasával tu libou vůni.
„Prosímtě si sedni,“ smál se Jonghyun, když mě viděl, jak tam stojím napůl v bezvědomí. Jeho hlas mě probral o něco víc a tak jsem konečně otevřel obě oči dokořán a pozoroval, jak kuchtí. Chlapi co vaří jsou sexy. Jonghyun co vaří je… COŽE?! Zmateně jsem zamrkal… na co to, sakra myslím?!
„Tak co bude? Nechceš kafe?“ starala se hospodyňka. Zhnuseně jsem se ušklíbl.
„Jé promiň, ty kavu nerad.“ Plácl se Jonghyun do čela. Zaplul jsem  za stůl a on už mi servíroval vajíčka, lil džus a vůbec takové ty věci… které normálně nedělá. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Ládoval jsem se, on stál u linky, pozoroval mě a usmíval se. Když jsem si všiml toho spokojeného výrazu, ztratil jsem chuť pokračovat v jídle. Co tím, sakra, sleduje?
„Co se stalo? Nechutná ti to?“
„Ale jo…“
„Chceš k tomu topinku?“
„…“
„Párečky?“
„…“
„Ještě nějakou zeleninu?“
„Já už nemám hlad.“
„Aha… no… dobře.“
Jeho zklamané psí oči mě málem obměkčily. Vstal jsem a odešel do koupelny. Když jsem dopáchal očistu, seděl už v obýváku manažer. Přišel, aby nám ujasnil některé podrobnosti o tom návratu do školy. Vysvětlil nám, že to bude taková reality show a budou nás tedy při tom sníma kamery. Nehorázně se mi ulevilo. Nebude to tedy škola se vším všudy. Prostě další blbá maškaráda. Sbohem noční můry! Jó nervózní budu, ale ne málem na prášky. Chtěl jsem se začít smát a skákat po pokoji jako malej Jarin. Ale udržel jsem se. Vyslechl jsem si všechno co měl ještě manažer na seznamu, pak jsem zalezl do ložnice a zkoumal co si v tak radostný den vezmu na sebe.


pokračování příště