Nikdy jsem neměla za to, že je nezbytně důležité přečíst si jednu z nejznámějších knih od Murakamiho - právě proto, že je nejznámější. Ne že bych ji zatracovala a nechtěla se k ní někdy uchýlit. Jen mi to jaksi evokovalo spíš masy, které první co vyhrknou při jméně Murakami, je "Norské dřevo".
Vždyť přece Sputnik nebo Afterdark jsou ne tak protěžované a přitom skvělé. Nebude Norské dřevo jen snůžkou něčeho, co vlastně nechci číst?
A nebylo.
Opět skvělé charaktery a vcelku až bolestně "normální" děj plný smrti.
A jak je zvykem, konec ze kterého mrazí, mrazí... a mrazí znovu, když si na něj vzpomenete.
A něco co mě pobavilo:
"Ty sis asi myslel, že někdo vstane a začne vykřikovat, že zítra bude pršet, protože lední medvědi sežrali hvězdičky, co?"
(113)
"Tóru?" zašeptala mi Naoko do ucha.
"Copak?"
"Chceš mě?"
"Jasně že chci" povídám.
"Ale vydržíš ještě?"
"Jasně že vydržím"
....
"Jasně že počkám."
"Tvrdne ti teď?"
"Co jako? Kůže na patách?"
....
148
No comments:
Post a Comment
I don't hate anyone. I believe we should not hate on people. But I hate my haters, obviously.