pairing: uz asi vite
psano pro Isaacu <3
Jelikož Jonghyun nevypadal, že opustí pokoj dřív, než alespoň budu předstírat spánek, lehnul jsem si a dělal co se po mě chtělo. Tiché přibouchnutí dveří mě utvrdilo v tom, že by snad ze mě ještě mohl být i dobrý herec, a pomalu jsem vstal. Ve tmě jsem šátral po nějakém kusu oblečení . Vyhrábnul jsem Keyovo spací triko. Co naplat že na sobě mělo potisk s Hannah Montanou a bylo růžové. Přece jen bylo Keyovo. Rychle jsem ho na sebe natáhl a přešl ke dveřím do druhého pokoje. Podle všeho byli ostatní buď v obýváku nebo šli spát ke kamarádům… Kromě Jonghyuna, ten je někde v bytě.Ťuk ťuk. Nic. Zkusil jsem to znovu.
„Už jsem říkal, že s nikým mluvit nebudu!“ ozvalo se vztekle. Chvíli jsem jen tak stál a nevěděl jestli ho chci vidět…
„Key, to jsem já. Taemin.“ Nic. Už jsem to chtěl vzdát, když se přede mnou otevřely dveře. Pomalu. Velmi pomalu. Vstoupil jsem. Key byl ke mně otočený zády. Nevěděl jsem co říct a tak jsem tam prostě jen stál… v jeho tričku a koukal do země.
„Taemine…“ začal.
„Víš co?“ vystřelilo ze mě ani nevím jak. „Necháme to bejt jo? Sice fakt nevím co si mám myslet, ale už se k tomu nechci vracet. Chci zapomenout.“ slova se ze mě valila proudem. „Nevím co se ti v poslední době děje, ale prosímtě… PROSÍMTĚ, vynech mě z toho!“
Key se otočil a podíval se mi z příma do očí. I v té tmě jsem viděl, jak se mu v nich lesknou slzy.
„Jenže to právě nejde.“ řekl a znělo to chladně. „Ty seš to, co mě sere.“
A pak jsme na sebe jen koukali. Snažil jsem si nějak utřídit myšlenky. Co jsem mu udělal nebo čím ho tak štvu. Trochu mi začínalo svítat. Ale potřeboval jsem to slyšet.
„To co jsem udělal, byla blbost.“ řekl pak. „Vím, že nějaká blbá omluva to nespraví, ale… omlouvám se.“ sklopil hlavu. „Nikdy bych to neudělal… ani bych nemoh. To bych dokázal jen… jen s ním.“ Sakra tak už to vyklop – myslel jsem si. „Já ho miluju… jenže on má oči jen pro tebe!“ ta bolest s jakou ty slova pronášel píchala u srdce i mě. „Ujely mi nervy. Už se to nestane. Budu s tebou bojovat z příma. A sám. Nepotřebuju žádný přisluhovače…“
“Bojovat?“ zajíkal jsem se. „Jak to myslíš? Bojovat? Já to pořád nějak nechápu…“
„Pche,“ ušklíbnul se starší „takže ty sis ničeho nevšimnul, jo? To mi chceš tvrdit?“
„Čeho jsem si měl sakra všimnout?!“
„Jak se o tebe Jonghyun stará! Div, že se spolu nemuchlujete před všema! Ale on je můj, rozumíš?! Můj!“ byl úplně bez sebe. A v tom…
„To by stačilo.“ ve dveřích stál Jonghyun. Byl jsem tak mimo a zmatený že jsem nevěděl co se sebou počít. Jonghyun to všechno slyšel… jak se zdálo.
„Jonghyuna…“ vytřeštil Key oči na zjevení.
„Řvi na celej barák a pak se ještě div!“ osopil se na něj. „A teď spát! Oba!“
„Ale…“ snažil se něco namítnout Key.
„Ticho!“ obořil se zase Jonghyun.
Já se mezitím sunul ke dveřím a chtěl co nejrychlejc vypadnout.
„Hele!“ to byl zase Key… ježíši co ještě chce. „Ty máš, sakra, moje triko?!“
Co to řeší za kokotinu? Teď. V týhle chvíli…
„Jo mám! Jo mám, doprdele, tvoje blbý růžový triko!“ přestal jsem se kontrolovat a v rychlosti ze sebe tu růžovou šílenost stáhnul. Tak trochu –vůbec- jsem si neuvědomil, že pod tím nic nemám. Rychle jsem oddechoval a ten kus hadru jsem hodil Keyovi do obličeje. V tu ránu jsem si uvědomil, jak tam stojím… Už jsem ani neměl na to abych si něco zakryl. Jen jsem koukal, jak bych se co nejrychlej dostal kolem Jonghyuna pryč. Ten měl ale rychlejší postřehy a už mě zakrýval županem. Konečně jsem pocítil nějakou tu vděčnost.
“Díky.“ Zamumlal jsem a pod jeho vedením konečně opustil ten pokoj, ve kterém se ještě vznášelo to přiznání… -já ho miluju- bušilo mi do spánků.
Jonghyun se natáhnul pro přikrývku a směroval mě do obýváku.
„Ale…“ vzmohl jsem se na chabý protest.
„Neboj, všichni jsou pryč.“ odtušil.
„Jo“ jako bych si potvrzoval sám sobě. Nebo musím mít vždycky poslední slovo?
Zabalil mě do přikrývky a uložil na gauč. Sednul si na zem a prostě tam jen…byl.
„Hyung?“ odvážil jsem se… Šlo snad něco neříct?
„Já to tušil…“ začal pak sám. „Měl jsem to řešit dřív a ne čekat, až co se z toho vyklube. Jsem ale blbec. Jenže kdyby za mnou přišel, mohli jsme si promluvit. Copak sám nemám vlastní starosti? Ale to jak se o mě staral. A jak se choval… v posledních dnech…“
Jo, jenže co jsem na tohle mohl říct? Bylo mi ze všeho na nic. Teď už jsem všemu rozuměl. Co se dělo a proč se to dělo. Ale, sakra, proč to všechno odsírám já, i když jsem v tom úplně nevině? Tohle má bejt daň za co? Přišlo mi najednou všechno tak líto a zase jsem začal bulet. Popotáhnul jsem. Jonghyun se pohnul. Jako kdyby si až teď uvědomil, že tam vlastně jsem taky. Přitom byl tak blízko mě… Otočil se ke mně a já věděl, že ať už udělá cokoli, já se ho nepokusím zastavit. Přiložil mi ruku na tvář, byla teplá a měkká. Otočil mou hlavu k sobě a upřeně se na mě díval. Plakal. A potom se naklonil…
O polibcích toho vlastně moc nevím. Pravda je, že jsem ještě děcko. A k tomu stydlivý. Ale s jistotou můžu říct, že tohle byl ten nejkrásnější první polibek, jaký jsem si mohl přát. Nebránil jsem se. Nechal jsem jeho rty, ať si vezmou ty mé. Trochu jsem se třásl. Přece jen… poprvé. A s klukem?! A s Jonghyunem?!! Ne. Nezačal jsem panikařit. Neodstrčil jsem ho. Neudělal jsem nic. Vnímal jsem jeho horký dech, slzy co mu kanuly z očí přímo na mou kůži, dotyky jeho rukou. Nevím jak dlouho to trvalo. Možná vteřiny a možná minuty. Vpíjel jsem se do něj a on do mě. Ztrácel jsem se pod návalem citů. Nedokázal bych říct, že to byla láska nebo něco takového. Prostě jenom hřejivý pocit z blízkosti. Byl jsem rád, že je se mnou. Teď už se mi nic nestane. Ne v tuhle chvíli. Ne v tuhle kouzelnou chvíli…
No comments:
Post a Comment
I don't hate anyone. I believe we should not hate on people. But I hate my haters, obviously.