[FF] Zpátky do školy VII.

kdo se ve fan fikci objevi: clenove Shinee

pairing: uz asi vite

PRVNÍ ČÁST

DRUHÁ ČÁST

TŘETÍ ČÁST

ČTVRTÁ ČÁST

PÁTÁ ČÁST

ŠESTÁ ČÁST

ano pro Isaacu <3

Doma to nebylo o moc lepší. Jen jsem otevřel dveře a spatřil Jonghyuna pochodujícího sem a tam po bytě. Jakmile mě uviděl, vrhnul se ke mě a... objal mě. Upřímně řečeno byl jsem tááákhle blizoučko k tomu  mu to oplatit. A rozbrečet se. A všechno mu říct. Ale neudělal jsem to. Onew s Minhem stáli ve dveřích a kulili na nás oči. Jonghyun se napřímil, stále mě držel kolem ramen, a vyštěkl: "Kde je Key!?!" My tři, na které byl dotaz mířený, jsme se na sebe podívali. Minho a Onew byli zmatení.
"On není tady?" divil se Minho.
"Jak to myslílš, jel přeci za vámi!" začínal panikařit Jonghyun.
"Ale ne, vůbec nedorazil..." přidal se Onew.
Sakra. Co mám dělat? Co mám říct? No něco musím... ale...
"Určitě se mu něco stalo!" histerčil už Jonghyun a pustil mě. "Nemůžu se mu vůbec dovolat! Odjel už před několika hodinami!"
Onew s Minhem se na sebe znepokojeně podívali a začali hrabat svoje mobily, aby taky vyzkoušeli spojení s pohřešovaným. Debatovali komu ještě zavolat a co podniknout za kroky. Cítíl jsem se jako kripl. Ale co jsem měl říct? Kdy? A jak?
"No totiž..." odhodlal jsem se. Ale nikdo neposlouchal. Zmateně pobíhali sem a tam a hleděli si svého.
"Jonghyuna!" chytil jsem ho když probíhal kolem v rozevlátém županu.
"Já ti musím něco říct!" měl jsem na krajíčku.
"Taeminnie, teď ne." odbyl mě.
Nesmím bejt srab, říkal jsem si. Musím mu říct, že tam Key byl. Třeba se mu opravdu něco stalo. A třeba se jen někde zašívá... A tak jsem zase zamířil za Jonghyunem. Pozornosti se nikdy nemusím doprošovat. Ale tentokrát to bylo jiný. Rozhodl jsem se proto pro radikální útok. Přišel jsem k němu ze zadu. Chytil jsem jeho ruku, ve které držel telefon, oddálil mu ji od ucha a prudce ho otočil. Jak jsem byl v tom, přitisknul jsem ho ke stěně. Když nad tím teď přemýšlím, mohlo to vypadat jako dobrá přirážecí scéna.
"Ale tohle je důležitý!" křičel jsem mu do obličeje. Jonghyun nic takového vyloženě nečekal a vyjeveně na mě koukal. "Key tam byl!" pokračoval jsem, dokud jsem měl odvahu. Ale tady jsem skončil. Co jsem mohl víc říct? Key mě chtěl opíchat? A další tři týpci taky? Pche! A s jakou radostí bych mu to řekl! Jenže to nejde. Ani kvůli Keyovi, ale ani kvůli mě. Nedokážu to...A tak jsem jen prostě zopakoval "Key tam byl."
Jonghyun na mě pořád shlížel jak kdyby nedokázal vstřebat co se to děje. "Kde byl?" zeptal se nakonec přiblble.
"No přece tam... on za námi přijel... ale..." sakra tohle ti nemusím říkat! Začal se mi třást hlas.
"Co se stalo?" nikdy jsem ho neslyšel takhle vážnýho.
"On... on řekl, že se na takovou šaškárnu může vysrat a odjel." zalhal jsem chrabře. Ale hlas mi přeskakoval jak se mi před oči draly výjevy z dnešního dne.
Jonghyun mě propaloval pohledem. Sklopil jsem hlavu a odstoupil od něj o pár kroků.
"To jsi taky mohl říct hned!" udeřil na mě nečekaně.
Neměl jsem sílu už nic říct. Nebo se jen tvářit překvapeně nebo ukřivděně. Dál jsem stál se sklopenou hlavou. Vlasy mi padaly do obličeje, takže nebýt toho, že mě zradilo vlastní tělo, nic by nepoznal a snad konečně odešěl říct ostatním o nastalé situaci. Jenže... začala se mi chvět ramena.
"Taemi...?" jeho tichý hlas by mě měl spíš uklidnit, ale místo toho už to nebylo chvění ale škubání. A najednou stál u mě. A já cítíl teplo... a vůni. Chtěl jsem aby mě obejmul, aby mě držel, abych mohl zapomenout na ty hrozné věci...
"Taemi..?!" znělo to až zoufale. Slzy jako hrachy mi tekly po tvářích a já cítil, že se nedokážu pohnout ani o milimetr. Buď se tady prostě sesypu nebo... Objal mě. Přitisknul svou tvář na moji a slzy kapaly na jeho hruď. Jeho horký dech, teplé ruce, a jeho rty tak blízko mých...
"Co se tam stalo?" zašeptal. A já věděl, že mu to řeknu.
Ale ne teď.
Nevím jak dlouho jsme tam takhle stáli, ale pomalu mě opouštely síly. Snažil jsem se všechno potlačovat a teď si to začínalo vybírat svou daň. Přitom jsem stejně nedokázal myslet na to, jak je mi zle, jako na to, jak chudák nemocný Jonghyun bude muset táhnout moji tělesnou schránku k posteli... To mi nebylo nic platné. Začal jsem se kácet. A potom. Tma.
Probudil jsem se uprostřed noci. Svlečený. Přikrytý přinou. Vedle mě Jonghyun. Vedlě mě Jonghyun!
"Waaaaah!"
Jonghyun se posadil, jako by ho střelil. "Co se děje?!"
"Eeeeeee!" nebyl jsem pořád schopný slova. Sakra. Proč spolu ležíme v posteli? A já na sobě nic nemám!
"Jonghyun! Jak!" vyrážel jsem ze sebe slova.
"Jen klid jen klid!" utěšoval mě a vstával při tom z postele. "Nechtěl jsem tě nechat samotného, nevěděl jsem co s tebou je..."
"A co se mnou bylo?" ptal jsem se blbě.
"No, omdlel jsi. A odmítal ses probrat. Tak jsem tě uložil..."
"Ah." ještě že byla tma, pěkně jsem zrudnul. Uložil jo? Svlíknul! a uložil, ne? Měl bych cítit spíš vděčnost, ale v tu chvíli mi byla na hony vzálená. Key. Vzpoměl jsem si a rachle se jal měnit téma hovoru.
"Co Key?"
"Jo, Key, ten se vrátil domů, zavřel se v pokoji a odmítá vylézt ven i pustit kohokoli dovnitř. Totiž..." odmlčel se. "Až na tebe..."
"Cože?" vyjekl jsem.
"Říká, že bude mluvit jen s tebou...a nedá se mu to vymluvit."
"Aha." nějak jsem nevěděl co dělat. Ani co říct.
"No," pokračoval po chvíli Jonghyun "měl by sis odpočnout. Však ráno moudřejší večera..."
No to se mu řekne! A to mám teď jako usnout?!


pokračování příště!