[FF] Zpátky do školy VI.

kdo se ve fan fikci objevi: clenove Shinee
pairing: uz asi vite
psano pro Isaacu <3


PRVNÍ ČÁST
DRUHÁ ČÁST
TŘETÍ ČÁST
ČTVRTÁ ČÁST
PÁTÁ ČÁST
Mijong mě vzal za flígr a smýknul se mnou stranou. Vážně bych si klidně káknul a ani bych se nestyděl. Ale od rána jsem ještě nic nejedl. Trýznitel mě „dokopal“ až k boudě, která tak podivně trčela vedle stájí. Nakouknul dovnitř. Ubezpečil se že na něj nevyběhne beran jako kráva a nenabere ho na rohy. Strčil mě dovnitř. Sakra.
Možná bych měl křičet. Měl bych? Usoudil jsem, že je to stejně jedno. Mijongova pěst by mě umlčela tak rychle, že by si ani nikdo nevšimnul, že to bylo volání o pomoc a ne skřek nějakého opelichaného ptáka. Ptáka. Nechtěl jsem na to slovo myslet…
Šlehnul jsem s sebou do slámy a bál se podívat nahoru. Přece jen jsem se opovážil. Tyčily se nade mnou čtyři postavy. Jedna obrovská, dvě velké a jedna sušinka.
„Key…“ zakňoural jsem.
Ticho.
„Key ty je to nenecháš udělat…“ přesvědčoval jsem spíš sám sebe než jeho.
„A proč ne?“ ten výsměch v jeho hlase mi bude znít v uších snad na věky.
Kurva.
Mijong se rozesmál. Chvíli jsem se divil, že mu není blbé se takhle nahlas řehnit. Copak mu nejde o to, aby na tohle nikdo nekápnul? Pak jsem si uvědomil, že se mu v palici prohání tak maximálně vzduch od jedné stěny lebeční ke druhé a bezděčně jsem se ušklíbnul. Bylo to jedno. Bylo tam příšeří. Bylo tam horko. Alespoň jsem se nemusel dívat na ty jejich xichty. Pořád jsem se modlil, aby si někdo všimnul, že chybíme. Ale to bych chtěl asi moc…
„Nebudeme to protahovat.“ Prohlásil Mijong. Začal jsem mít problémy s dýcháním. Ten zvuk rozepínajícího se zipu mě dodělal.
„Key… až se to dozví Jonghyun…“ vsadil jsem všechno na poslední kartu.
To byla teda pěkná blbost. Key udělal několik velmi prudkých pohybů. A já měl najednou ruku zkroucenou za zády, sténal bolestí a on se nade mnou skláněl.
„Jo? A co?“ syčel mi nenávistně do ucha, „Ty mu to řekneš, on tě bude litovat a bude se o tebe starat jak o největší chudinku? To si fak myslíš?... Jonghyuneee Key mi udělal bebíčkooo…“ pitvořil se Key a mě vytryskly slzy. Byla tam tma.
Key mě přitisknul k zemi a začal mi šátrat po přezce od gatí. Musím něco udělat. Musím něco říct. Musí to přestat.
„Key… co se to s tebou stalo?“ vzlyknul jsem. Zarazil se. Cítíl jsem, jak mu hlava klesla na moje rameno.
„Ty máš vždycky to, co chci já…“ zlomil se mu hlas. Vůbec nic jsem nechápal. A ani jsem nechtěl. Jenže tohle je jediná šance. On je tady jediný přítel. Byl.
„Key, já tomu nerozumím. O čem to mluvíš?“ kňučel jsem dál. Jeho stisk na mojí ruce povoloval a sílil v návalech emocí.
„Hyung…prosím…“ šeptal jsem. Byl jsem úplně na dně. Jestli mi tohle udělá kámoš…
Sviz. Key mě prudce přirazil zpátky na zem, pár vteřin mě držel… Potom rychle vstal a vyrazil z chlívku jako střela. Ti tři vymaštěnci tam jen stáli a čučeli jak puci. Já ležel v té zatuchlé slámě a slzy se mi řinuly po tvářích jako vodopády.
„To je jako nějaká sranda?“ vydoloval ze sebe po chvíli Mijong. Vzpoměl jsem si na Stoupu. Z Gumídků.
Bylo mi jasné, že Key už mi nepomůže. Ale na druhou stranu ani neublíží. Trochu jsem se vzchopil. Zvednul jsem se na kolena a zarputile vzhlížel vzhůru.
„On si už nechce hrát jo?“ ptal se ještě přiblbleji Mijong.
„Asi ne, no.“ i jeho kumpáti mají postřeh.
Vůbec jsem si netroufal hádat, co bude dál. Mijong se zavrtěl. Poškrabal na hlavě.
„Hm, ten blbec by to mohl někomu napráskat. A já se už nenechám vyrušit v nejlepším…znovu.“ prohlásil nakonec.
„Ale ještě jsme spolu neskončili!“ dodal výhružně. Otočil se na podpadku a vykráčel z porolozpadlé boudy. Přisluhovači těsně za ním. Začal jsem se klepat. Mám z prdele kliku.
Ještě chvíli jsem si sbíral svoje já mezi suchými stébly, než jsem se odvážil vyplížit ven. Nevěděl jsem, kam se vydali ti parchanti a tak jsem zůstal před vrátky a přemítal, jestli mám jít zpět k autobusu nebo naopak hledat ostatní. Možná bych měl zůstat kde jsem…
Nevím jak dlouho jsem tam tak stál, ale nohy už mi začínaly dřevěnět, když jsem uslyšel hlahol a domyslel si, že se skupina vrací. Počkal jsem si, až půjdou kolem a nenápadně se zase připojil na konec. No, myslel jsem, že to nenápadně ani nepůjde, jenže kupodivu se kameramani zaobírali jen těma dvěma tokajícíma playbojema vpředu. Dobré pro mě.
Při zpáteční cestě jsem si už prozíravě nehrnul dopředu. I kdybych měl poblít celičký autobus, vedle toho retarda už si nesednu. Zapíchnul jsem to blízko kluků, i když by mi mohly za chvíli tryskat ty jejich hemzy ušima…a možná i nosníma dírkama. Ale radši tohle než cokoli, co by mě čekalo na sedadle vedle Mijonga. Key nikde nebyl. Ulevilo se mi. Asi zase odjel stejně, jak přijel. To byl teda zas jednou výlet…



pokračování zase příště