[FF] Zpátky do školy IV

kdo se ve fan fikci objevi: clenove Shinee
pairing: už asi víte
psano pro Isaacu <3

PRVNÍ ČÁST
DRUHÁ ČÁST
TŘETÍ ČÁST

(dnes krátce, nějak nestíhám, pardon)

Po pár vteřinách propalování se navzájem Key sklopil hlavu. Bláhově jsem si myslel, že je po boji. Jonghyun asi taky, protože se zase zamuchlal do deky a odvrátil se od pana Zpruzeného. Ten ale v tu chvíli zvedl hlavu a já si vysloužil pěkně hnusný, ukřivděný a vzteklý pohled.
„Jak chcete…“ prohlásil. Znělo to spíš jako výhružka. Vyběhl z pokoje a třísknul za sebou dveřmi. Nechápavě jsem se podíval na Jonghyuna, ale ten jen zavrtěl hlavou. Poví mi někdo, co se tady, sakra, děje?
Zůstal jsem v Jonghyunově pokoji, dokud zase neusnul a pak jsem si šel taky lehnout. Ale za boha ne a ne zabrat. Myšlenky se mi motaly v hlavě jako pytlík ve větru. Jen jsem se převaloval a čekal na ráno. To na sebe dalo čekat sice dlouho, ale za to bylo pěkně „hustý“.
Manažer vypadal jako rozmazaná šmouha. Potom mi došlo proč. Poletoval z jedné místnosti do druhé, naháněl všechny, balil jídlo i oblečení, protože ostatní byli ještě moc mimo na to, aby to dělali sami.
„No tak, hoši, spolupracujte přece…“ dožadoval se.
„Tak nám to třeba příště nezapomeňte říct, ne?“ protíral si oči Onew.
„Co se děje?“ přispěl jsem si svou trochou do mlýna.
„Jo, panáčku, to my bysme taky rádi věděli…“ odpověděl mi rozvláčně Minho, zatímco se prohlížel v zrcadle.
„Taemine,“ konečně někdo vypadal nadšeně že mě vidí.
„Prosímtě  zabal si věci, dneska se jede se třídou na výlet.“ ale já najednou nevěděl, jestli rád vidím jeho.
„Ale není to nějak narychlo?“ byl jsem z toho trochu mimo.
„No já měl včera moc práce a tak jsem vám to zapoměl říct.“ omlouval se manažer, až mi ho bylo trochu – opravdu jen trochu – líto.
V tom se přiřítil Key.
„Zustávám doma!“ prohlásil a už se zase hrnul pryč.
„Moment!!“ křičel manažer a snažil se ho dostihnout s rukama plnýma všech možných i nemožných věcí.
Rozhlídnul jsem se. Minho se pořád fintil u zrcadla, Onew seděl na židli a na půl spal, Key se hádal s manažerem… To nám ten den pěkně začíná.
V nestřežený okamžik, když měl Key co dělat s manažerem, aby ho nestrčil do batohu spolu s jídlem, proplížil jsem se za Jonghyunem. Ten seděl na posteli a nastražoval uši, protože byl zvědavý, co to je za povyk.
„Ahoj…“
„Ahoj, něco se stalo?“ ptal se dychtivě.
„No… máme někam jet a manažer nám to zapoměl říct, takže…“
„Ahá… já si říkal, že je Key ještě protivnější než jindy,“  zasmál se.
„No jo…“ zkoumal jsem ho pohledem a nakonec jsem se odvážil zeptat.
„Nevíš, proč je Key poslední dobou takový?“
Jonghyun zvážněl a bylo vidět, že mi nechce odpovědět. Snad by se do nějaké té odpovědi donutil, ale nechtěl jsem vést rozhovor v takové divné náladě před tím, než odjedeme na celý den pryč. A tak jsem rychle vykličkoval.
„No, asi nemá svý dny. Tak já se půjdu rychle sbalit, než manažer začne chytat nerva.“ usmál jsem se povzbudivě.
„Jo.“ řekl ležící. A mě bylo tak nějak divně. Zeptal jsem se asi na něco, na co jsem neměl.
Manažer pořád s telefonem u ucha se kymácel pod hromadou zavazadel, Onew stále seděl na židli – za celou dobu se ani nehnul. Minho pořád stepoval před zrcadlem – a kupodivu byl už i oblečný! Key posakoval v kuchyni a…. vařil!! Sakra, co to je? Proč vaří? Pak jsem pochopil, že dělá zásobu pro Jonghyuna na celý den. Hlava mi to nebrala. Manažerovi zjevně taky ne. Skoro brečel. A prosil. A žadonil. Ale to se ví… jak se někdo zabejčí. A ještě k tomu když toho jsou čtyři kusy, to se nedá nic moc dělat.
„Chlapci, snažně vás prosím!“ úpěl a přešlapoval u vchodových dveří.
„Nemůžem tam prostě dojet autem?“ řekl znuděně Onew a šťoural se mezi zuby.
„Ale to nejde!“ křičel už zoufale týraný. „To by přece ztratilo pointu! Vy mě chcete zničit…“ a sesunul se u dveří na podlahu.
„Tak to už by stačilo, ne?“ slitoval jsem se. Zašel jsem do pokoje a za pět minut jsem stál u dveří vedle  zhrouceného chudáka.
„Jsem ready!“ zahlaholil jsem z vesela a doufal, že ostatní si dají konečně říct. Nečekal jsem to. Ale  zabralo to. Sice to trvalo jak když se*e a maluje, ale nakonec se přikýblovali i Onew s Minhem. Key stále skákal kolem plotny.
„Já za vámi dojedu.“ hodil jen tak přes rameno.
„Ale…“ chtěl protestovat manažer. Stoupl jsem si do jeho zorného pole.
„Není snad tři lepší než nic?“ snažil jsem se nějak popostrčit děj kupředu.
Manažer svěsil rezignovaně hlavu a nechal se vytlačit ven ze dveří. Cesta k autobusu proběhla v tichosti a v poklidu. Po příjezdu na meeting point nám učitel sdělil, že dnes s námi ještě jedou žáci jiných ročníků než se kterými jsme se již setkali. Bylo nám to docela jedno. Lidi jako lidi. Hlavně aby byl brzo konec.
Manažer stále volal Keye a potichu se s ním dohadoval. Bylo mi jasné, že ten se jen tak nevzdá. Visí teď na Jonghyunovi úplně nechutným způsobem. Je za tím něco víc? To bylo poprvé, kdy jsem na něco takového pomyslel… mohlo by za tím být…? Co vlastně?
Z úvah mě vyrušili nově příchozí. A v tu ránu mi došlo, že nejsou lidi jako lidi…
„Ale, ale….“ prohlásil pan Drsný. A mě se udělalo fakt špatně.


pokráčko příště