[FF] Zpátky do školy V.

kdo se ve fan fikci objevi: clenove Shinee
pairing: už asi víte
psano pro Isaacu <3



PRVNÍ ČÁST
DRUHÁ ČÁST
TŘETÍ ČÁST
ČTVRTÁ ČÁST
Do prdele. To se může stát vážně jenom mě. Přišlo mi to jako vážně hodně blbej vtip. Nebo úplně na hlavu padlá noční můra. Dokonce jsem se i štípnul. Pak mi došlo, proč si mám týrat svoje tělo sám, když to za chvíli stejně bude dělat někdo jinej… Ostatní čuměli jak telata Na nový vrata a já jsem se chtěl vypařit jak pára nad hrncem.
„On tě zná?“ zeptal se přiblble Minho. A já se mu svým zdeptaným pohledem snažil říct „už se neptej“, jenže jakmile Minho nemá po ruce zrcadlo, není ho čím  zabavit…
„Tak kdo to je?“ dožadoval se dál nějaké odpovědi.
„Nepředstavíš nás svým kamarádům, zlato?“ pan Drsný se cejtil, neviděl kolem Jonghyuna ani Lee. Blbec. Najednou jsem si vybavil, jak leží na zemi, brečí a drží se za kulky. Hm. Já se vážně nechtěl smát… to tak nějak samo. Hovadu zmrznul úsměv na tváři, když viděl jak se mu nepokrytě chlámu.
„Čemu se jako křeníš, mladej?!“ houkl na mě. Jenže to mě ještě víc rozesmálo. Jsem to ale drzý chlapec.
„Vůbec ničemu,“ vypravil jsem ze sebe, zatímco se mi stahovalá bránice dalšími otřesy smíchu. A neodpustil jsem si… „Haf haf.“
Ten zlostný výraz v jeho xichtě bych vám nepřál vidět. Trochu mě to vyděsilo. Teda docela hodně. Najednou jsem si přál, abych měl Jonghyuna za zadkem.
Kluci nechápali co se děje a tak jen postávali a už se radši na nic neptali. Pan Drsný se svýma opičkama se ráčili odstranit někam, kde jsem na ně neviděl a já doufal, že při tom i zůstane.
Se štábem to bylo tak, že nás natočili, jak lezeme do autobusu, pak si naložili svoje fidlátka a jeli napřed na místo určení, aby nás zase natočili, jak z něho lezeme ven. Ze zvyku jsem se usadil vpředu, protože mi při jízdě autobusem plném lidí nebývá obvykle moc dobře. Onew tahal Minha dozadu, a tak jsme se rozdělili. Nastoupil učitel a v závěsu za ním pan Drsný. Nechápal jsem, kde se vedle mě vzalo volné místo… a kde se v učiteli vzalo tolik odvahy posadit to prase vedle mě. Už mi vůbec nebylo do smíchu.
Pan Drsný si mě změřil tvrdým pohledem a potom se ušklíbl. Opravdu svinsky se ušklíbl.
„Ale pane…“ začal jsem ublíženě vzhlížet k učiteli.
„Ach promiň, Taemine. Tady Mijonga potřebuji mít stále na očích. Snad ti to nebude vadit, když bude sedět u tebe?“ promlouval ke mně se zdvořilým výrazem pan učitel.
Co jsem mohl říct? Ne, posaďte si toho hajzla třeba na klín? Asi těžko. A tak jsem mlčel jak zařezaný a zasunul se hluboko do sedačky, jak jen to šlo. Mijong se pro změnu roztáhl a připlácl se na mě co největším dílem své nabušené tělesné schránky.
Doufal jsem, že když je učitel tak blízko nás, nic si nedovolí. Jsem to ale pěkně blbej. Učitel pobíhal čas od času po autobuse, u někoho se zastavil a klábosil nebo byl otočený bůhví kam a na milého Mijonga jsem teda měl asi dávat pozor já, nebo co. Ten jakmile zjistil, že „stráž“ nedává pozor, a asi ani nebude, jal se páchat svoji oblíbenou zábavu – týrání hošků. Nejdřív na mě vrhal úchylné mlsné pohledy, další krok ke kterému přistoupil bylo osahávání. To už jsem vypěnil a pár slovy se mu snažil připomenout psa-zuby-koule. Nějak mu otrnulo. Domyslel jsem si, že nemá moc bujnou fantazii a představit si cvakající zuby v blízkosti svého vybavení jen tak nedokáže. Pekelná smůla.
Ne, že bych snad neměl rád masáž, ale když jsme dojeli na místo a já se vykulil z autobusu, cítil jsem se namasírovaný na opravdu špatných místech… Pan Drsný Mijong se na mě blbě křenil a zaujatě vyprávěl svým přisluhovačům o průběhu cesty. Ti se za chvíli blbě culili taky. Rychle jsem se přemístil za klukama. I oni nezaháleli a stihli si během cesty vyrobit kamarády a dokonce i kamarádky. Cítil jsem se jako kůl v plotě. A myslel na Jonghyuna. Nepřišlo mi divný na něj myslet, když jsem tu tak odstrčený… On by mě takhle nikdy nenechal. Teda alespoň ne v poslední době. Najednou jsem si přišel jako pěkný trubec, že jsem všechny tak pobízel, aby vůbec vyšli z domu… Kdybych se přidal k protestu, třeba by se tohle vůbec nemuselo dít. Uklidňoval jsem se tím, že kolem nás pobíhají kameramani a tak se nic tak hrozného vlastně nemůže stát.
Učitelé nám přednášeli plán, já vůbec neposlouchal a myslím, že většina žáků vůbec nevnímala… Tak jsem se jen prostě šoural za ostatními a kameramani pobíhali z jednoho konce na druhý, protože ostatní dva aktéři zářili vpředu. Neměl jsem chuť ze sebe dělat jelimana a cpát se k nim. Ještě se budu někoho doprošovat? Pak jsem si vzpoměl, že měl dorazit Key a rozhlížel jsem se, kde je manažer, abych se ho popřípadě doptal. Ne že bych k tomu protivovi trpěl takovou nákloností, ale říkal jsem si, že bych třeba mohl mít společnost a taky mě zajímalo jestli je ještě s Jonghyunem… Jonghyun potřebuje přece klid. Aby se rychle uzdravil. O nic jiného nejde. Vážně. Ale nikde nikdo.
Mířili jsme do stájí. Holky pištěly a kluci dělali, že je to vůbec nezajímá. Učitel opět polevil v ostražitosti a Mijong a jeho gorilky se vymanili z jeho dohledu. Bylo nad slunce jasné o co se budou snažit. Začali se trousit mým směrem. Hlavně nenápadně, myslel jsem si, když jsem je viděl jak téměř bez okolků míří za mnou.
„Co kdybychom se tu chvíli zdrželi, zlatíčko?“ mručel Mijong a mě z něj bylo na nic.
„Komu říkáš zlatíčko, kupo hoven…“ zavrčel jsem nasraně. Mijong se napřímil, jako kdyby spolknul pravítkoa v očích mu zablýskalo. A jé, to bude průser.
„Chlapci, tady beruška potřebuje lekci. Já se jen tak nevzdávám víš?“ naklonil se ke mně. „První nezdar pro mě nic neznamená. Jsem vytrvalý.“ A mě vyschlo v krku.
To bylo poprvé za hodně dlouhou dobu, co jsem byl rád, že slyším Keyův hlas. Sice zase nadával a plival jedy, ale mě se ulevilo. Ne na dlouho.
„Kde jsou ostatní!“ štěknul na mě.
„Já… já… asi někde v předu…“ vykoktal jsem. Key si mě změřil, jako že jsem fakt k ničemu a hodlal jít za ostatními.
„Jak se daří Jonghyunovi?“ vystřelil jsem pohotově. A zoufale.
„Jak by!“ odseknul dotázaný. „Je mu blbě a musí tam bejt sám!“ Doufal jsem, že Mijonga a jeho „gang“ ty naše bláboly omrzí a půjdou si po svých. Tu si jich ale všiml Key.
„To jsou tví kamarádi?“ zeptal se bez zájmu. Chtěl jsem něco zahučet, ale Mijong se ujal slova.
„No jo! To ti byla náhoda, to bys nevěřil. Tady s beruškou už se známe, ale nevěděli jsme, že jede s námi na výlet! Krásný den pro takové setkání, co říkáš?“ smál se a držel mě  pevně kolem ramen. Nebyl jsem si jistý, co to sakra dělá, ale vůbec se mi to nelíbilo.
„No totiž, radši bych šel za ostatními.“ Myslím, že to znělo trochu škemravě, ale byl jsem vážně na nervy. Key jen zíral z mého obličeje na ten gorilí xicht vedle mě a polohlasně opakoval „Beruškou?.. beruškou??“
Celý zbytek zájezdu už pokračoval druhou stranou stájí kamsi dál a my pořád trčeli před stájemi a vedli blbé rozhovory.
„Měli bysme už jít.“ aspoň jsem to zkusil.
„Ale nedělej,“ začal zase Mijong „vždyť jsme říkali, že se zdržíme.“
„Já už bych fakt radši šel.“ copak snaha se dneska už necení?
„A co jako tady budete dělat?“ ptal se nechápavě Key. A já zas nerozuměl o co mu jde. Proč ho to najednou zajímá?
„No když to je dost osobní… leda by ses chtěl přidat.“
„Přidat k čemu?“ v Keyově hlase byl slyšet náznak porozumění. Co to k čertu… Mijongův stupidní smích.
„No, my máme tady se zlatíčkem rozehranou takovou hru…“ podíval jsem se mu do očí a v tu chvíli bych radši stál nahý na podiu a zpíval korejské tradiční písně. V duchu jsem se modlil ke Keyově zdravému rozumu… Řekni, že jsme ze stejné skupiny. Řekni, že jsme kamarádi. Řekni, že už bysme měli jít. Řekni, že ZAVOLÁŠ JONGHYUNA!!
Ale Key nic takového neřekl. Díval se zpříma na Mijonga a v očích měl divný výraz.
„Jak se to hraje?“ prohlásil nakonec. A ve mně praskla poslední bublinka naděje, že se z tohohle nějak dostanu.


pokračování příště