[FF] Nemám rád loučení

fanfiction inspirované dnešním posledním SuJu vystoupením s Heechulem
berte s nadsázkou
oneshot
prostě se mi chtělo něco napsta, tak jsem to napsala...


Nemám rád loučení

„Heechule, zapoměl sis…“
„To je dobrý, nech to tady.“
„Ale to je tvůj oblíbený polštářek, měl by sis ho vzít.“
„Leeteuku, klid, ten měsíc se bez něj nějak obejdu a pak si ho kdyžtak vezmu k sobě.“
„Měl by sis ho s sebou radši vzít…“
Leetheukovi se zase rvaly do očí slzy. To už je dneska po několikáté. Odvrátil se.
“Ale no tak…“ chlácholil ho Heechul. „Hlavně se tady opatrujte, ať vám to dobře šlape, nezapomeňte na mě … jo a Leetheuku, nepiš na twitter takový depresivní stavy, kdo to má číst…a ELFové si dělají starosti.“
„No jo, když já… jsem to nějak nezvládnul.“
„Pořád to nezvládáš, seber se!“ hecoval ho Heechul. Když viděl že to nemá valný účinek a Leetheuk pořád natahuje, přistoupil k němu a objal ho.
„Co je?“ zašeptal Heechul jako by chtěl velmi obsáhlý report toho, co se odehrává uvnitř přítele.
„Když já…“ vzliknul Leetheuk, „Nesnáším loučení.“
„Vždyť to uteče jako voda a zase se uvidíme.“
„Ale ne tak často. A nebudeš s námi. Vůbec. A… a prostě…“
„A prostě přestaň. Některý věci musíš brát jak jsou.“
„Ale je to tak narychlo…“
„No jo, někdo si to plánuje rok předem, jiný se rozhodne ze dne na den.“ ušklíbnul se Heechul a Leetheuk se začervenal.
Heechul se odtáhnul a sehnul se pro tašky. Leetheuk na něj shlížel jako holé neštěstí.
„Odnesu si tohle do auta a ještě se vrátím. Je to náš poslední večer, tak si to nějak užijem.“
„Jo…“ zachraptěl Leetheuk.
Ale dřív než Hee stačil dojít ke dveřím, bylo mu jasné, že z nich nevyjde. Leetheuk ho prudce obrátil a objal ho tak silně, že mu málem vyhrkly slzy.
„Uh…“ vyrazil ze sebe.
„Ještě chvíli…“ zašeptal Leetheuk.
Tolik náklonnosti najednou, pomyslel si Heechul. Asi vážně nesnáší loučení. Pomalu se naklonil. Leetheukova uslzenátvář k němu vzhlédla s obavami. Oprávněnými. Heechul ho bez servítek políbil.
No co, už jsem jednou takovej, pomyslel si zase Heechul. Leetheuk si přinejmenším mohl myslet to samé. Také si mohl myslet, že je to z lítosti. Nebo prostě ze zvyku, protože Heechul tohle dělá poměrně často. Ale kupodivu si nemyslel nic. Prostě jenom třeštil oči. Potom je pomalu zavřel a polibek opětoval. Nepřestával. Ani Heechul. Ani Leetheuk.
Víte jak  někdy něco uděláte hrozně zbrkle, pak si to uvědomíte a rychle toho necháte, byť by to bylo uprostřed konaného aktu? Tohle nebyl ten případ.
Heechul začínal nabírat obrátky a Leetheuk nebyl schopný vzdorovat. Heechul zřejmě nemyslel, že je čas na nějaké něžnosti… z Leetheukovi košile odlétaly knoflíčky a rozkutálely se do všech koutů místnosti. Leetheuk neobratně vyhrnoval Heechulovi květovanou košili, zatímco ten mu rozepínal kalhoty.
„Heechule? Dveře?“ rozpoměl se najednou Leetheuk.
„Ser na to.“ prohlásil tázaný rozhodně a povalil zmateně vypadajícího Leetheuka na zem. Ten vytřeštěný výraz mu dlouho nevydržel. Heechulovy polibky ho brzo smetly do hlubin zapomění.
V tichu, každá buňka lapá po dechu. Cítí jen horký žár. Svírá se hrdlo. Poprvé. Nepřestane. Stane se to. Slyší dech. Přerývaný. Měkký. Žádný strach. Doteky. Pevné. Tvrdé. A přitom jemné. Chce víc. Hned. Tady a teď…buď se mnou. Až odejdeš, bude část chybět. Naplň mě.
Heechul už na nic nečeká. Leetheuk se zdá připraven. Chce si ho točit, aby mohl zezadu pracovat.
„Ne,“ zašeptá ale ten pod ním. „Chci tě vidět.“
Na tom nezáleží tak nebo tak…
Zezadu ne. Chci se ti při tom dívat do očí. Chci vidět co ti běží v myšlenkách. Díváš se? Líbí se ti to? Děláš to s chirurgickou přesností. Tam. A hloub. A ještě. A znovu. Už nepřestávej. Rty na mé hrudi. Horké. Spalující. Vzdycháš. Vzdychám. Vzdycháme. Přijde někdo? Uvidí to? Vzrušení se stupňuje. Smysly se hroutí. Mlha. Žár. Temnota. Vlhko. Svíráš mě. Pomalu.
„Pomalu…“ vydechne Leetheuk.
Extáze. Splynutí. Soznění.
Z Heechula tečou proudy potu, slévají se v potůčky a ty se srocují do kapek a padají na Leetheukovo vláčné tělo. Svíjí se. Heechul si s ním pohrává. Poprvé. A naposledy. Ať to stojí zato.
V temnotě se zableskne. Těžko se polyká. Srdce si tluče cestu ven z hrudi. Zalyká se.
„Heechule!“
Už to bude, pomyslí si oslovený.
Záře. Oslňující. Ohňostroj? Jiskry. Světla.
A potom oba současně vyvrcholí.
Únava. Poddajnost. Lehkost. Úleva.
Objímání.
Heechul se zvedá a hledá svršky.
„No, musím letět.“ prohlásí pak jako by nic.
Leetheuk stále leží na zemi a popadá dech. Má zavřené oči. Neotevře je. Heechul čeká. Potom vezme tašku a vychází ze dveří.
Osamělost.




isnpirováno...
On August 28th, Leeteuk tweeted, “I tried to be patient but this is too hard… Really.. Very.. I feel like my body’s about to break into nothingness. I think it’s telling me I should die“.