[FF] Zpátky do školy XII. -final part?

PRVNÍ ČÁST

DRUHÁ ČÁST

TŘETÍ ČÁST

ČTVRTÁ ČÁST

PÁTÁ ČÁST

ŠESTÁ ČÁST

SEDMÁ ČÁST
OSMÁ ČÁST
DEVÁTÁ ČÁSTDESÁTÁ ČÁST
JEDENÁCTÁ ČÁST

Nakonec se mi podařilo přespat v dormu FTIsland. Je dobré mít kamarády poblíž. Ráno jsem se snažil na oplátku ukuchtit snídani, než mě Jong zapudil od sporáku, že prý má svou kuchyni moc rád a měla by ještě chvíli vydržet. Vůbec nevím co tím myslel. Asi nemá rád připálená vajíčka…
Po děkovačce a nekonečném uklánění jsem vypadl na čerstvý vzduch. Měl bych se vzchopit. Ta situace s naším trojúhelníčkem nikam nevede. Chvíli jsem se toulal ulicemi a snažil se namluvit si, že vážně o nic nejde. Z rozjímání mě vyrušilo zvonění mobilu. Manažer. Uklidnil jsem ho, že už jsem na cestě a vzal si raději taxíka.
K mojí radosti to byla schůze o ukončení té hloupé školní show. Snažil jsem se tvářit ne zas tak nadšeně. Moc mi to nešlo. I ostatním se viditelně ulevilo. Až na Minha. Ta pozornost děvčat mu bude asi chybět.
Potom nám dal denní plány, zase musíme začít makat (kvůli show byl často volnější režim) a taky s námi probral plánovaná vystoupení. Byl jsem rád. Práce práce práce. Čas zapomenout… Kéž by mi bylo dopřáno.
Po odchodu manažera jsem se chtěl někam jen tak odkulit. Poslední volný den. Možná nakupování? Jenže to už mě Jonghyun držel za ruku a trhal hlavou. Dělal jsem nechápavého a čučel na něj jak kdyby spadl z višně.
„Co je?“ zeptal jsem se ho a doufal, že ho to fakt vytočí. Zarazil se a propaloval mě pohledem „prosím pojď“. Jenže mě se prostě nechtělo.
„Jestli něco potřebuješ, tak to klidně řekni tady.“ Rozhlídnul jsem se po osazenstvu. Onew s Minhem nechápavě mrkali a vypadali, že pokud něco začne radši rychle zmizí, zatímco Key měl místo rtů bílou nasranou čárku. Nečekal jsem to. Škaredě jsem se sekl. Jonghyun začal mluvit!
„Fajn,“ začal. „přestaň pořád utíkat… to nikam nevede. Nebo to takhle chceš?“ zača jsem být nervózní. Sakra. Už se nadechoval, že bude pokračovat. Vzpamatoval jsem se a urychleně zasáhl.

„Hele, já nevím o čem mluvíš. Jestli to tady s Keyem chcete schovávat, je to vaše věc.“ Pokrčil jsem rameny. „Požehnání snad ode mě nepotřebujete…?“ ha, to jsem mu to natřel-myslel jsem si. Jenže Jonghyun mě obdařil takovým pohledem, až jsem málem zavrávoral. Čapnul mě za ruku a vůbec se už nedoprošoval. Odtáhl mě za ruku do ložnice, zatímco ostatní jen nevěřícně koukali. Key nezahálel a cupital za námi. Začínal jsem kvasit. Jal jsem se spílat Jongovi do tváře.
„Už mě do toho nezatahuj! Pro mě je to uzavřená věc! Už to skončilo jasný? Vlastně…ani nic nezačalo. Takže nevím co tady řešíme. Jen mě z toho už vynechte!“ při poslední větě dorazil i Key, proto jsem poslední „prosbu“ směřoval k oboum. Key vypadal docela uspokojeně nad tím co říkám, kdežto Jonghyun se tvářil nesouhlasně a krabatil čelo.
„Key…můžeš?“ naznačil mu ať vypadne. Tázaný se rozkročil, jakože to teda nemůže a zůstal pevně stát.
„Fajn.“ Vzdychl si Jonghyun a obrátil pozornost zase ke mně.
„Nechtěl jsem, aby se to takhle podělalo. Vždyť to snad víš..?“ znělo to zoufale až mě to málem obměkčilo. Zatvářil jsem se nedostupně. Už jsem říkal to o té medaili za herectví? Vzdychnul si. Key zahlížel značně rozčileně. Zvednul jsem obočí jestli to je jako všechno? Jonghyunovi se začínal do tváře rvát zmatek. Ha, jen se pokoupej, já už nic neřeknu. Sevřel jsem pevně rty na znamení, že jsem domluvil a víc už nic nebude.
„Taeminnie…“ zkoušel to dál. V tom to už Key nevydržel.
„Tak co po něm ještě chceš?!“ prskal „Vždyť už se vyjádřil! Není to zbytečný, tady hrát na tolik stran?“ pochopil jsem, že i Key se cítí v pasti a vlastně se čeká jen na Jonghyuna.
Pustil moji ruku a sklonil hlavu. Věděl jsem, že tohle je konec. Usmál jsem se. Bolestně ale zároveň uvolněně. Chci tuhle šaškárnu už mít za sebou.
„Jonghyun-ah…“odhodlal jsem se „je to dobrý. Měl jsi pravdu…jsme v jedné skupině… A pokud… pokud tady má někdo s někým být jste to asi vy dva.“ Zase jsem se usmál. Tentokrát to vypadalo docela pozbudivě. Keyovi se rozšířily zornice překvapením nad tím, co hlásám a Jonghyun se tvářil jak obrovská kupa neštěstí. Stále s lehkým úsměvem jsem se otočil k odchodu. Možná jsem si přál, aby mě chytil za ruku. Aby mě objal. Aby mě…políbil? Aby mě prostě nenechal odejít. Jo. Asi někde v koutku duše a celým srdcem jsem si to přál. Nestalo se to. A já byl rád.
Vyšel jsem z pokoje. A to byl konec. Konec „milostné“ trojky ze SHINee.