[FF] Vrány nosí štěstí

fanfiction Big Bang (lb)
oneshot
soft (PG-13)
pairing: GTOP




Hodiny na věži odbily 3 ráno. Dva černí havrani se zvedli ze střechy a přistáli na dláždění. Temně se lesklo. Havrani z ačali klovat a vytahovali ze spár cáry. Cáry něčeho, co připomínalo kusy kůže. Kupodivu to kůže byla. A ty dlážky se leskly krví. A ne jen krví… Jeden z černých okřídlenců poskočil, máchnul křídly a vyhoupl se na nejbližší vyvýšené místo. S nadšením, mrchožroutům vlastním, začal vyklovávat oči z důlků…

Vzbudil jsem se zalitý potem. Prostěradlo by se dalo ždímat. Stres je prý zabiják. Pokud budu mít tyhle sny i nadále, začnu tomu věřit.
„Tabi?“ rozklepaným hlasem jsem se dožadoval utěšení. „Tabi…“ žadonil jsem dál. Ale hyung evidentně spal spánkem spravedlivých. Neměl jsem moc sil na to přemýšlet, jestli to bude divné nebo ne, a začal jsem šmátrat po směru, kde jsem tušil spícího Tabiho. Nakonec jsem se ho dopátral a sevřel jeho mikinu mezi prsty. Moc se mi neulevilo. Už jsem málem slyšel ten pleskavý zvuk zobáků vyklovávajících sklivec z očních důlků.
“Tabi“ zašeptal jsem ještě jednou. Opravdu tiše. Opravdu zoufale.
Pohnul se a zamručel. Nerad ho budím. Nemá to rád. Kdo ano… Ve spánku se otočil a hodil přeze mě ruku. Tep se mi začal zklidňovat. Hyung je tu. A havrani ne. Potom se pohnul znovu a trochu mě „potlapkal“. Zarazil se.
„Yongie?“ otázal se chraplavě.
„Ummh“
Jelikož byla naprostá tma, představoval jsem si, jak se mračí a dělá se mu taková ta vráska u kořene nosu. Zase mi přejel rukou po propoceném tričku.
„Co se…? Vždyť jsi celý mokrý.“ Než jsem stačil protestovat, aby nerozsvěcel, už jsem mžoural do tlumeného světla lampičky. Hyung na mě ustaraně zahlížel a osahával mi čelo. Chytil jsem ho za ruku.
„Já jen…měl jsem sen…“ ustaranost z jeho tváře nezmizela. Spíš se prohloubila.
„Zase noční můra?“
Přikývl jsem. Hyung se zatvářil a začal se štrachat z peřin.
„Kam…“ nedokončil jsem svůj dotaz.
„Do sprchy.“ Zavelel starší a začal mě tahat z postele.
„Tabi, ne.“ Protestoval jsem velmi slabě. Za chvíli už jsem stál pod proudem vody a ošklivý sen se mísil s párou. Chvíli se obojí jen tak převalovalo ve vzduchu a potom zmizelo odvětráváním.
Vyšel jsem z koupelny jen v županu a cítil se o dost líp. A hned na to hůř. Tedy doslovně – provinile. Hyung totiž mezi tím převlékl postel do suchého. Když viděl moje rozpaky, bez váhání ke mně přišel a vzal mě za ramena.
„Je ti líp?“ pořád ten ustaraný tón. Musel jsem se usmát.
„Jo…jo…děkuju.“ Stále úsměv na rtech. Zato Tabi se tvářil…Nevěděl jsem jestli je to tím, že jsem ho tak uprostřed noci vzbudil nebo snad ho opravdu trápí můj stav. A potom…
„Yongie, mám o tebe starost“ řekl vážně. „Ty sny… takové teď míváš často, viď?“ Takže si všimnul… nechtěl jsem tím nikoho zatěžovat. Jen jsem sklopil hlavu. Tabi mě zná tak dobře, že ví, že tohle jistě znamená souhlas. Přitom mě pořád držel za ramena.
„Hyung…“ Chtěl jsem říct – jsou to jenom sny – ale to mi už do toho starší zase skočil.
„Já vím, kdy to začalo“ mluvil tichým hlasem. „Máš strach? Trápí tě ten tlak? Já vím, je toho moc.“
Beze slova jsem na něj koukal a pak jen přikývl a zase sklopil hlavu. Objal mě.
„Všechno bude zase dobrý“ poplácával mě po zádech. Jestli jsem se před chvílí cítil líp, teď se mi zase všechno vracelo. Začal jsem se mu v náručí hroutit. Hyung cítil, jak vláčním,  a pohotově mě odkormidloval k posteli. Usadil mě na ni. Přitom mě pořád držel při sobě.
„Zvládnem to“ snažil se mi zvednout morálku. Ale na to už bylo pozdě. Do očí mi stoupaly slzy a pokoj se začal rozmazávat.
„Tenhle rok se to jenom sere…“ zafňukal jsem. Trochu jsem se odtáhl a odvrátil hlavu, aby se Tabi nemusel dívat jak bulím. Tentokrát mě ale nenechal brečet si do polštáře. Zase si mě k sobě obrátil.
„Jo já vím. Je to fakt smůla. Trochu moc smůli na jednu skupinu, řekl bych… ale příští rok bude určitě lepší! Musíme se snažit. Nedělat kraviny….“
Věděl jsem, že má pravdu. Ale nějak jsem nevěřil, že by tohle mohlo bejt ještě dobrý.
Když jsem se vybrečel, hyung mi podal suché oblečení, prý ať sebou koukám hodit, že už je kupa hodin a že ráno moudřejší včera. Po převlečení jsem zahučel zpátky do postele a hyung mě beze slova objal. Usnul jsem už o dost klidnější a noční můry už jsem si pro tu noc do hlavy nepustil.

Uplynulo pár dní. Byli jsme nominováni do MTV EMA. Jak jsem Tabimu nevěřil s tím otočením osudu k dobru, musel jsem nyní uznat, že jsem se kapku seknul. Tohle je přece paráda! Nedělám si naděje, že můžeme vyhrát (na jednom listu s Britney Spearsovou? Ach jo..), ale už jen ta nominace!

Pořád se musím zaobírat tím, že jsem prý neučinil věřejnou omluvu. Lidem to od YG nestačí. Můj haters fanclub se rozšířil tak moc, že bych mu měl založit oficiální webovky. Mrzí mě, jak to teď vypadá s Big Bang … taky se cítím špatně kvůli VIPz. Pořád je tu ještě MTV EMA…co když vyhrajeme?

Konečně přišel čas. Odlítáme do Velké Británie. Jsem nervózní a ostatní taky nevypadají úplně rozjařeně. Je to velký stres.

Spousta fotek z letiště. Vypadáme fakt tragicky. Asi se tak i cítíme.

Velký večer nadešel. Naše outfity? Cool, i když bych… no co, když na to navléknu tenhle stylový červený kabát, tak to nebude mít chybu. Fotky ze zákulisí. Pak promenáda před fotografy. Zná nás tu vůbec někdo? Trochu nad tím pochybuju. Tabi prohlásil, že chce foto s lady Gagou a já  nevím, jestli si dělal srandu nebo to myslel fakt vážně. U něj jeden nikdy neví… i když, když už jsme tady… :D
Postávání v zákulisí je docela nudné. Jediný kdo si to užívá je Tae. Aby ne, jeho spolupráce s Tablo je fakt úspěšná… Poskakuje tu, zatím co my ostatní stojíme a čekáme, kam nás pošlou se usadit.
Konečně sedíme. Lady Gaga. Pořád lady Gaga. Je cool. Snažíme se užívat si vystoupení a nebýt nervní.
Irové jsou vážně šílení. Právě na podium vyběhnul borec prostý oblečení…byl tam vážně dlouho. Zakrývali jsme si oči a smáli se. Pořád nevím co si myslet. Dae seděl s rukou před očima ještě půl hodiny a Tabi hyung se tvářil nedotknutelně jako vždy. Občas vypadá, že nic nechápe nebo že nedává pozor…
Ta chvíle se blíží a mě se svírá žaludek. Tvářím se jako že nic. Ale ve skutečnosti…chci vyhrát!
A je to tady….*boom* řekli to? Vážně to řekli? Big Bang… ostatní už vstávají. Tabi hyung je u vytržení. Tae hopsá první. Dostáváme mikrofony. Usmívám se a pořád NECHÁPU. Sakra! JO!
„Wow…to je úžasné“ říkám anglicky. „Děkujeme mockrát…“ a pak, když už všichni myslí, že leader spustí anglicky, začnu to na ně klopit pěkně korejsky. Jsem přece korejec!
Tae potom děkuje VIPz, že stojí při nás ať už jsme nahoře nebo dole. Díky YG, díky MTV, díky VIPz. Milujeme vás.

Zbytek večera mám v radostném oparu. I všichni ostatní se konečně usmívají. Konečně. Tohle pozvedne korejskou hudbu i BB… doufám.

Po afterparty jsme dorazili na hotel. Nepil jsem alkohol (jen maličko), průserů mám už dost.  Nevím jak se to seběhlo, ale skončil jsem v pokoji s Tabim. Pořád jsme dokola omílali, co se ten večer událo a já se šťastně šklebil.
„Jsem rád, že tě konečně vidím takhle.“ Prohlásil najednou hyung a já se trochu zarazil ale pak jsem se křenil dál. Hyung s nevinným výrazem přešel ke svojí posteli a zničeho nic po mě letěl polštář. A pak další. Jo tak polštářová bitva? Za chvíli pokoj připomínal bojiště.
„Červenokabátníku!“ dobíral si mě hyung.
„Hele! Já za to nemůžu, že se neumíte stylovat!“ protestoval jsem nafučeně. Ale polevil jsem v ostražitosti, a to byl zřejmě záměr. Za chvíli už jsem se válel na zemi mezi dekami a polštáři.
„Hyung, ty seš teda fakt zákeřnej!“ bránil jsem se. Tabi dostával záchvaty smíchu, jenže on je v týrání fakt dobrej…Rozkročmo se na mě posadil a začalo trýznění v podobě lechtání a jiných jeho oblíbených technik. Dlouho jsem to nevydržel a začal se doprošovat, že už by to stačilo. Hyung na mě klesnul a objal mě.
„Jsi fakt hroznej.“ Sdělil jsem mu zadýchaně.
„Já vím“ odtáhnul se. Usmíval se a házel ty jeho nevinné pohledy.
„Tak už slez.“ Pobízel jsem ho. Tabi našpulil rty.
„Dneska to bylo fakt něco.“ Řekl dneska už snad po sté.
„Jo.“ Přikývnul jsem s jiskřičkama v očích. „Měl jsi pravdu… o tom… že se to zlepší. Tohle by mohl být první krok.“ Usmál jsem se na něj, zatímco hyung ze mě slezl a opřel se zády o postel. Najednou jsem pocítil příval vděčnosti. Za to tenkrát večer. Za to, že Tabi je vždycky tu. Velký hung. Naše opora. Nějak jsem se zvednul a po kolenou se připlazil k němu. Chvíli jsem se mu mlčky díval do očí a pak ho obejmul. Věděl jsem, že se usmívá. Uvelebil jsem se mezi jeho nohama, ruce stále okole jeho krku a hlava se mi svezla na jeho hruď. Jsem jak malé děcko, pomyslel jsem si a už jsem usínal.
„Yongie…ty spíš…“ obvinil mě šeptem hyung. Jenom jsem zavrněl a trochu se zavrtěl. Hyung mě ještě chvíli nechal a pak mě chtěl tak nějak citlivě uchopit a zakomponovat do postele – asi. Načež jsem obrátil obličej vzhůru zrovna v nejméně vhodnou chvíli. Naše rty se setkaly. On se zarazil. Já se zarazil. Ne abychom se od sebe odtrhli a prskali kolem sebe. Prostě jsme zůstali jak přimražení. Úplně jsem ztuhnul. Co teď? Odtáhnout se a dělat jakože nic? Nebo začít to poskakování a prskání? Hyung to vyřešil. Rukou mě sevřel kolem pasu a trochu si mě přimáčkl. Zavřel oči. Následoval jsem jeho příkladu a tak nějak samovolně trochu pootevřel rty. Cítíl jsem, jak Tabimu buší srdce a položil jsem mu ruku na hruď. Asi jsem si měl myslet ‚sakra co to děláme‘ nebo něco v tom smyslu…ale já najednou nemyslel vůbec na nic. Následky? Nepřipouštím si. Absurdnost počínání? Nepřipouštím si.
Jako jsi jednou nahoře a jednou dole. Jednou děláš věci s rozvahou a jednou skočíš po hlavě. …

Nakonec možná vrány ve snu nosí štěstí a ne smrt. Nebo možná musí něco umřít, aby mohlo něco nového začít. Takže teď už jen: Hwaiting!






Big Bang is back.