[FF] Zpátky do školy XI.

PRVNÍ ČÁST

DRUHÁ ČÁST

TŘETÍ ČÁST

ČTVRTÁ ČÁST

PÁTÁ ČÁST

ŠESTÁ ČÁST

SEDMÁ ČÁST
OSMÁ ČÁST
DEVÁTÁ ČÁST

DESÁTÁ ČÁST

Na druhý den se Jonghyun vrátil do dormu. Tvářil jsem se nezúčastněně. On provinile. A Key spokojeně. Ostatní –jak jinak- v sladké nevědomosti. Probíhalo další natáčení. Školní prostředí už mi lezlo na mozek a uzavíral jsem se do sebe. V dormu jsem nemluvil a vůbec mi za krk sedla apatie velká jako Mexiko. Jonghyun neměl nervy na to mi něco říct, a Keyův vítěžný výraz mi houpal žaludkem. A tak se sunul den za dnem a týden za týdnem…
Byl pěkný slunečný den. Náladu jsem měl slušnou. To znamená „mouchy sežerte si mě“, když se mi před nosem přibouchly dveře skříňky. Jo, opět ve škole. Uviděl jsem starý známý tupounský xicht, na který jsem měl asi tak náladu jako na zkažená vajíčka. Protáhl jsem obličej, otočil se zády a vykročil si nazdařbůh. Mijong se ale nemínil tak lehce vzdát a ohryzkem mi trhnul přitažený límec.
„Neutíkej…“ pronesl medově a já nehnul ani brvou. Pak jsem byl tažen. Stále za ten límec. Trochu mě iritovalo, že se dusím, ale snažil jsem se přes krev nahrnutou v hlavě, tvářit fakt statečně. Mijong byl vážně nápaditý. Zatáhl mě na záchodky.
„Co chceš!“ zasýpal jsem, když mě konečně pustil a třel jsem si u toho krk.
„Však jsem říkal, že jsme spolu neskončili, ne?“ ten jeho úsměv bych mu narval do prdele.
„No vidíš a já si zase myslím, že jo.“ Prohodil jsem bez zájmu a pokusil se kolem něj projít. Blbý nápad. Mijong mě přirazil ke zdi, až to ve mně zapraštělo. Chtělo se mi říct „au“, ale při pohledu do těch šílených očí jsem si to nakonec odpustil. Tady nemůže mít člověk chvíli klid…
Ten jeho úchylný škleb by si mohl nechat od cesty, jinak mu to zůstane… Po pár chvilkách mu došlo, že něco je špatně. Nebráním se. Pohled prázdný, absolutně bez stopy strachu. Už jsem říkal to o té apatii…?
„Co je?“ zeptal se zmateně.
„Co jako?“ bez zájmu.
„Ty nebudeš pištět? …Prosit? Ani nadávat a vyhrožovat?“ kulil na mě oči.
„A k čemu by mě to asi bylo?“ ušklíbnul jsem se. Viděl jsem jak jeho pozornost i nadšení ochabuje. Tohle borec nečekal. S apatickýma zajíčkama asi není tolik srandy. Nakonec si řekl, že to přece jen zkusí a začal mě rvát do jedné z kabinek. A já pořád nic.
Ten límec bude asi potřeba zašít. Zase mě za něj drží… Tváří mě tisknul ke zdi kabiny a přitom mi zajel druhou rukou pod triko. Fakt nevím o co se snažil. Asi je to vážně buzerant. Tiše jsem trpěl a ničemu se nebránil. Věřil jsem, že ho to přestane bavit. Kupodivu nepřestalo. Už jsem někdy říkal, že Mijong je stvoření tupé? Asi jo, ale opakování je matka moudrosti. Je to debil. Když mi začal rozepínat kalhoty trochu jsem se zavrtěl… Začínalo mi svítat, že ten magor si možná na vášnivé milenky nepotrpí…To už jsem slyšel i šustění jeho kalhot. Pořád nic neříkal. Jen hekal a potil se jako prase. Proč jak…
Klika cvakla, dvéře letí… Jonghyun vchází do dveří.
„Minnie?!“
Mijong ztuhlý uprostřed bůhví čeho. „Ani necekneš“ syčel mi výhružně do ucha.
„Že ne?“ já na to. „NO?!“
V tu chvíli jsem se začal ZASE dusit, protože stisk na límci zesílil. Neříkali, že přívod kyslíku do mozku je důležitý? Trochu jsem chroptěl.
„Jsi vpořádku?“ zeptal se trochu od věci Jonghyun. Nevěděl jsem jestli jsem rád že tam je nebo ne. Ovšem na odpověď jsem neměl dostatek vzduchu v plicích a krční páteř hrozila akutním křupnutím. Mijongovi skřípaly zuby. Fakt nechutný zvuk.
Jonghyun začal obcházet kabinky a škvírou mezi podlahou a dveřmi zkoumal, kde narazí na nějaký ten pár nohou…nebo dva. Konečně se zastavil před tou plně obsazenou. A že tam nebylo k hnutí. A už vůbec k dýchání…
„Přece mě nebudeš nutit, abych tam lezl nebo někoho volal.“ Pronesl Jong a nebyla to otázka. A taky jsem věděl, že to není mířeno na mě. Mijong přešlápnul, kalhoty u kotníků. Dejavu?
Když už mě obestíraly mrákoty, ten blbec mě pustil. Začal jsem okamžitě plnit plíce vzduchem. V reálu to vypadalo tak, že jsem lapal jak ryba na souši a u toho vydával hltavé zvuky. Násilník si rychle vytahoval kalhoty a já se snažil o totéž mezitím, co jsem se sunul vstříc podlaze. Když věznitel vypadnul z kabinky a stanul tváří v tvář Jongovi, zavrčel jen „Zase ty?!“ a valil se ke dveřím. Hyung ho nechal jít, ale já věděl, že to jen pro teď. Začal mě sbírat ze země, zatímco já pořád splácel kyslíkový dluh. Jak jsem se trochu vzpamatoval, začal jsem ho odstrkovat.
„Ale no tak…“ vyčetl mi podrážděně. Jen jsem ho spražil nepěkným vyčítavým pohledem. Pustil mě a zkoumavě mě prohlížel, jestli jsem vcelku.
„Přišel jsi včas, díky.“ Informoval jsem ho.
„Kdyby nebylo Keye, nedozvěděl bych se, že tě zase někam odtáhl.“ Podal mi na oplátku info on. Semknul jsem rty. Hyung už nic neříkal a po chvíli se otočil k odchodu.
„Půjdu to vyřídit.“ Zahlásil. A já na to…
„Já to četl.“ Jo. Od věci to kapku bylo.
Zarazil se. Pomaličku se otočil a zkoumavě se mi zahleděl do tváře.
„Četl?“ chudák nechápavý.
Vím že už je to pár dní, ale takové zprávy se přece nepíšou denně, ne? To by si snad pamatovat mohl…
„Tu smsku.“ Procedil jsem mezi zatnutými zuby. Rozšířili se mu zorničky. Že by se panáčkovi rozsvítilo? Polknul. Moc dobře jsem věděl, že neví co říct. Vlastně jsem o to nestál. Sklopil jsem hlavu a začal si zapínat kalhoty.
„Minnie…“ začal zase.
„Však to je vpořádku…“ skočil jsem mu do jistě dojemného proslovu. „Jste páreček k pohledání. Jen nechápu, proč to před náma tak maskujete. Jestli kvůli mně, tak se vůbec nežinírujte!“ chrlil jsem.
„Takhle to není…“
„Ne?“
„Ne, není co schovávat. Nic se neděje.“ Prohlásil pevně. Chvíli jsem na něj zíral.
„Jasně.“ Konstatoval jsem tak ironicky, jak jsem to jen dokázal. Usmál se. Fakt se usmál. Nejradši bych mu ji lísknul. Facku myslím. S knoflíkem u kalhot bylo dobojováno a tak jsem nakvašeně vykročil k odchodu. Doufal jsem, že mě zadrží. Že začne vysvětlovat a omlouvat se a… neudělal nic. Nechal mě odejít. Pitomec.
Po chodbě už poskakoval manažer a hledal nás.
„Jedu domů.“ Oznámil jsem, když jsem se řítil kolem něj. O co se potom snažil a co říkal nevím, ale bylo toho dost. Chytil jsem prvního taxíka a jel do dormu. Nezájem.
S velkým kyblíkem zmrzliny jsem se usadil k televizi a umanul si, že jestli mě ještě dneska někdo nasere, tak to bude to poslední co udělá. Za pár chvil se ve dveřích objevil Key. Zamířil podle zvuku televize.
„Seš v pořádku?“ civěl na mě. Změřil jsem si ho pohledem „hovno ti je do toho“ a dál se věnoval zmrzlině. Key dál stál. Dál civěl. Po nějaké té chvilce usoudil, že jsem naživu a to stačí. Bláhově jsem si myslel, že zase odejde. Alespoň z obýváku. Ale to jsem byl, jářku, velmi najivní. K mému nesmírnému překvapení si dřepnul přímo vedle mě na gauč. Co jsem to říkal o tom nasrání?
„Měl jsem strach… viděl jsem jak tě tam zatáhl.“ No jo jen se vypovídej… „Dal jsem si dokupy…to tenkrát a… radši jsem poprosil Jonga o pomoc.“ Ten kyblík se zmrzlinou, ani ta lžíce za to nemůžou, uklidňoval jsem se, když jsem drtil kovem plast. Key zrozpačitěl. Asi jsem se netvářil přívětivě. Jaké překvapení.
„No…“ zakončil, vstal a šel pátrat do ledničky. Jen tak tak, málem jsem to dno prorval. A měl jsem k tomu ještě příležitost. To se pro změnu objevil ve dveřích Jonghyun.
„Na co koukáš?“ jako kdyby se nechumelilo. Znechuceně jsem vstal a když jsem procházel kolem něj utrousil jsem jen „Teď už na nic“, odhodil jsem kyblík s nedojedenou zmrzlinou do dřezu a zmizel v ložnici. Abych doladil atmosféru, krásně jsem třísknul dveřmi. Chvíli bylo ticho jako v hrobě. Pak se strhla hádka. Takovou radost jsem neměl už dlouho. Slyšel jsem jen útržky. Ale svou roli v tom hrálo slovo „smska“ a „telefon“ a vůbec… byl jsem jen kousíček od toho promnout si zlomyslně ruce. Pak jsem si představil Keyův výraz, kterým mě poctí, až vylezu z pokoje. A nemusel jsem čekat dlouho. Ani z něj vylézt. V tu ránu stál přede mnou a tvářil se zlověstně.
„Ty se mi hrabeš v telefonu?!“ spustil podle mě zcela nesmysleně. Hajzle. Tys chtěl ať si to přečtu!
„Hmmmh“ vypadlo ze mě odvážně. Key nějak nevěděl, co na to odpovědět. Taky bych nevěděl. Jenže mě to bylo jedno. Já tě mám prokouknutýho, ty…
„To stačí.“ Och, zase ten velký zachránce všeho neschopného lidu.
„Taky si myslím.“ Dodal jsem s uspokojeným tónem. A abych tomu nasadil korunu dodal jsem, že by si měli konečně vzít pokoj spolu a přestat tady hrát divadýlko. Je to únavné a vůbec to neprospívá kolektivu. A taky že by si měli dávat pozor, protože vztahy ve skupině, to nikdy nedělá dobrotu. Pak jsem rychlostí namydleného blesku vyletěl ven. Třásla se mi kolena a přemýšlel jsem, ke komu zamířím škemrat o nocleh. Je dva dneska už vidět nepotřebuju.