Fallen

Když Fallen pochopil, že se nemůže vzdát údělu....

Zhroucená postava na zemi zvedla tvář k nebi. Svůj zrak upřela na hvězdy. Na němé svědky tolika věcí... tolika věcí mezi nebem a zemí.

Fallen prohlásil: "pokud už jí víc neublížím udělám co je třeba."
Hlas nad jeho hlavou, který nemohla jiná žijící bytost slyšet se tázal: "co si pod tím mám představit?"
A Fallen odpověděl:

že je pod ochranouch mých křídel, dokud neřekne jedno slovo: JDI,
že se budu usmívat a hovořit s ní jako předtím, než jsem padl na zem,
že budu naslouchat a radit,
že budu dávat pozor,
že budu poslouchat jak miluje někoho jiného,
že budu trpět když bude trpět ona,
že budu řešit její probémy,
že jí budu podávat kapesníčky, když bude plakat
že budu zářit radostí zároveň s ní,
že jí budu držet za ruku, když jí bude smutno,
že jí budu hladit po vlasech až bude usínat,
že budu její oporou ať jsou mé pocity jakékoli,
že ji nenechám upadnout a kdyby náhodou, určitě jí pomohu vstát
že vždy budu po ruce, když bude potřebovat,
že zmizím, až mě nebude potřebovat
že nikdy nezapomenu a růži v mém srdci nikdy nenechám zvadnout.

Hlas na to pověděl: Jak jsi hloupý a malicherný...

Fallen neprotestoval: Ano, ale to už je můj úděl.

Potom se stalo, co padlý nečekal. Z oharků servaných křídel vystřelila ostrá bolest. "Otče, posíláš mě do pekla?" pomyslel si. Ale tak to nebylo. Z lopatek se vyšvihla křídla nová. Nebyly však bílé, neposkvrněné jako ty před tím. Byla černá,  temná jako noc kolem... Přes pochybení byl milosrdně přijat zpět. I když poznamenán. Poznamenán tak, aby všichni viděli.

Hlas promluvil naposled: "Jdi a konej co umíš."

Fallen jen sklopil hlavu a usmál se. Byl to úsměv plný bolesti, ale také naděje. Naděje, že dokáže, co si předevzal. Že dokáže splnit slib....