Anděl

one life, one story

I.

 

Anděl seděl na skále vysoko v oblacích. Bylo to opuštěné místo. Mrazivý vítr trýznil kamenné výčnělky i kousky statečného lišejníku, které tu zbývaly.

Anděl shlížel na svět lidí a plakal.

„Proč roníš slzy?“ zeptal se hlas za jeho zády.

„Lituji.“

„Čeho?“

„Lidí.“

Hlas za jeho zády patřil Vyššímu. Vyšší dohlíželi na to, aby andělé dělali svou práci tak, jak mají.

Vyšší opět promluvil.

„Proč jich lituješ? Jsou zlí, falešní a jeden druhému jen závidí.“

„Právě proto.“ odpověděl Anděl.

Vyšší pouze pokýval hlavou a chvíli mlčel.

„Zdá se, že se s tím nemůžeš smířit.“

„Nechci.“ opravil ho Anděl.

„Potom sestup na Zemi a konej, co myslíš, že je správné.“
Anděl obrátil svou tvář k Vyššímu. Věděl, že tohle se nesmí. Andělé tu jsou a dohlíží na dění „tam dole“ shora. Potom jsou tu ještě Strážní, ale ti si všímají přidělených duší. Zatvářil se tedy vyděšeně.

„Pokud budeš otálet, může se stát, že si to rozmyslím.“ Varoval ho Vyšší.

Ačkoli překvapení z tváře mladého Anděla nezmizelo, rozepjal křídla a lehce sklonil hlavu  na pozdrav Vyššímu.

Ve chvíli, kdy se jeho nohy dotkly země, Vyšší „tam nahoře“ se usmál. Ten úsměv byl plný vědění.

Anděl chodil po Zemi křížem krážem a jeho andělství bylo lidským očím skryto. Ujímal se těch, kteří ho potřebovali. Nebyl to ten, kdo se ujímal chudých, nemocných nebo těch, kteří se vroucně modlili.

Žil mezi lidmi, potkával různé duše. Pokud nějaká volala o pomoc, byl tu, aby se o něj mohla opřít. Nesnažil se zachránit celé lidstvo naráz, ale po kousíčkách. Zachraňoval dobré duše před tím, než propadly všeobecnému zlu a netečnosti. Věděl, že pokud bude jen něco z toho dobra na Zemi zachráněno, neprohraje. Stál věrně po boku mnoha lidí. Pěstoval v nich víru v dobro. Vždy se plně věnoval nalezené duši a dával jí všechnu svou energii. Když ho již lidská bytost nepotřebovala a zapomněla, odešel.

Za dobu Anděl zjistil, že odcházet je těžké. A za další čas propadl úzkosti. Lidé zapomínali snadno. Pokud byli šťastní, nikdy si již nevzpomněli na toho, kdo s nimi stával v časech horších. Anděl nežádal nic zpět. Jen jeho křídla začínala těžknout.

 

 

II.

 

Anděl seděl na skále vysoko v oblacích. Bylo to opuštěné místo. Mraziví vichr útočil na ostré hrany kamene. Ani kousek lišejníku zde nerostl.

Anděl shlížel na svět lidí.

„Uspěls?“ promluvil Vyšší.

„Ačkoli nemám pocit, že bych zklamal, nemohu tvrdit, že bych uspěl.“

Vyšší pokýval hlavou a čekal, co mu Anděl poví dál.

„Budou na mě vzpomínat?“

„Nebudou.“ odpověděl s jistotou Vyšší.

„Má to, co dělám, smysl?“

„Pokud nemá, přestaneš to dělat?“

„…Ne.“

Potom bylo chvíli ticho, až Anděl znovu promluvil.

„Nechci je opouštět.“ řekl a Vyššímu se blýsklo v očích.

„Pamatuj, proč jsi přišel na Zemi.“ upozornil ho Vyšší.

„Abych pomohl lidem.“ připomněl si Anděl.

„Nezapomeň, že z lásky lze často propadnout i jiným lidským citům …“
“Cožpak nejsou andělé stvořeni, aby milovali?“ podivil se Anděl.

„To jistě. Jenže většina z nich miluje čistě a bezvýhradně. Andělskou láskou. Nenech lidské emoce, aby tě ovládly. Pokud to dopustíš, již se nikdy nevrátíš.“

Anděl pokýval hlavou a znovu, jako tenkrát, roztáhl svá bělostná křídla.

Když se jeho nohy opět dotkly země, Vyššímu se na čele udělala vráska. Tušil.

 

Anděl znovu chodil, hledal a opatroval. Ale bylo to čím dál těžší. Navzdory tomu, co věděl o lidech, a že zažil na vlastní kůži jejich zlovůli, ústrky a nenávist, miloval je.

Jednoho dne potkal duši. Propadl jí. Snažil se ji zachránit. Napínal všechny své síly. Ač si to nejdřív nepřiznal, propadl té duši láskou. Ne však andělskou. Když si to uvědomil, bylo pozdě. Zadíval se na nebe a věděl, že se nemůže vrátit zpátky. Jemu to ale nevadilo. Věřil, že s milovaným člověkem zůstane už navždy. Nic je nemůže oddělit.

Jenže potom se to stalo.

Člověk odvrhnul Anděla a otočil se k němu zády. Anděl byl zmatený a nechápal, co se mohlo stát. Plakal, doprošoval se, zuřil a neustále se ptal PROČ.

 

 

III.

 

Anděl stál před Vyšším. Ten na něj shlížel nezúčastněným, tvrdým pohledem.

„Varoval jsem tě.“ řekl.

„Nic jsem neudělal.“ ohradil se Anděl dutě.

„Lhát ses tam taky naučil.“ odvětil Vyšší a nebyla to otázka.

Anděl překvapeně vzhlédnul.

„Andělům není dáno srdce,“ poučil ho Vyšší. „oni ho nepotřebují. Sami jsou ztělesněním dobra a milují celou svou existencí.“
Anděl stále nechápal. Vyšší ukázal Andělovi na hruď.

„Bolí to?“

Anděl přikývnul.

„Ty ho máš.“ informoval ho Vyšší. „Bylo ti dáno, když ses zamiloval.“
“Nechci ho.“ řekl Anděl naštvaně a Vyšší se ušklíbnul.

„Na celou věčnost budeš trpět za to, že jsi propadl lidským citům.“ Zahřměl Vyšší a přistoupil k postavě před ním.

Serval Andělovi křídla, pošpinil auru  a svrhnul ho na Zem.

 

Anděl byl svržen. Už nebyl andělem. Zrodil se člověk. Jako každému člověku bylo mu dáno jméno. Fallen.

Fallen ve světě lidí prospal a protrpěl v deliriu desítky let. Když znovu otevřel oči, chtěl dělat to, co vždycky. Ač se snažil, nedokázal již pomáhat ostatním jako dřív. Dokonce chvílemi upadal do letargie a lidem se vyhýbal.

Uzavřel své srdce a trávil čas o samotě.

Věděl, že už se nikdy nezamiluje, protože to nedokáže.

Tak žil ze dne na den a stával se víc a víc člověkem. Nikdy nepropadl všem lidským emocím, citům a vlastnostem. Nedokázal nenávidět.

Ale pak se to stalo.

Ta věc v hrudi, kterou nežádal a přece ji dostal, se znovu sevřela. Bylo tomu dávno, co to cítil naposled, ale poznal to okamžitě. Zamilovanost. Fallen proseděl dny v bolestech a doufal, že to přejde. Mýlil se. Cit den ode dne sílil. Fallen nechápal proč. Stejně jako tenkrát to bylo jako blesk y čistého nebe. Fallen však již tušil, že lidská láska nikdy není úplná. Není jako ta andělská. Velmi se bál toho, co přijde. V hlavě se hádala jedna myšlenka s druhou. Nevěděl, zda je rád, že znovu cítí nebo naopak. S každou vteřinou se stupňoval strach. Strach z toho, co se tentokrát pokazí. Strach z toho, že naděje, které mu ona milovaná duše dává, nemohou být skutečné. Tak jako tenkrát…. Minuty se táhly jako hodiny a hodiny jako dny. Fallen stál duši po boku a zoufale se snažil neudělat chybu. Nezjevoval své city a s hlavou skloněnou čekal na Osud. Jeho vyvolená duše však již byla vázána láskou k jiné. I přesto, že Fallen hořel touhou, podporoval Duši v počínání a snažil se pomáhat, jak uměl.

Když mu Duše oznámila, že ho nemůže milovat, pomyslel si, že neudělal dost. Pomyslel si, že ZASE musí odejít. Jenže Duše mu řekla „neopouštěj mě…“

Srdce puklo na dva kusy a Fallen ležel v temnotě, po lících stékaly slzy bolesti.
Zhroucená postava na zemi zvedla tvář k nebi. Svůj zrak upřela na hvězdy. Na němé svědky tolika věcí... tolika věcí mezi nebem a zemí.
Fallen prohlásil: "pokud už jí víc neublížím tím, že ji miluji, udělám co je třeba."
Hlas nad jeho hlavou, který nemohla jiná žijící bytost slyšet se tázal: "Co si pod tím mám představit?"
A Fallen odpověděl:
“Že je pod ochranouch mých křídel, dokud neřekne jedno slovo: JDI,
že se budu usmívat a hovořit s ní jako předtím, než jsem padl na zem,
že budu naslouchat a radit,
že budu dávat pozor,
že budu poslouchat jak miluje někoho jiného,
že budu trpět když bude trpět ona,
že budu řešit její problémy,
že jí stírat ze tváří slzy, když bude plakat
že budu zářit radostí zároveň s ní,
že jí budu držet za ruku, když jí bude smutno,
že jí budu hladit po vlasech až bude usínat,
že budu její oporou ať jsou mé pocity jakékoli,
že ji nenechám upadnout a kdyby náhodou, určitě jí pomohu vstát
že vždy budu po ruce, když bude potřebovat,
že zmizím, až už mě potřebovat nebude,
že nikdy nezapomenu a růži v mém srdci nikdy nenechám zvadnout.
Hlas na to pověděl: „Jak jsi hloupý a malicherný...“
Fallen neprotestoval: „Ano, ale to už je můj úděl.“
Potom se stalo, co padlý nečekal. Z oharků servaných křídel vystřelila ostrá bolest. "Otče, posíláš mě do pekla?" pomyslel si. Ale tak to nebylo. Z lopatek se vyšvihla křídla nová. Nebyly však bílé, neposkvrněné jako ty před tím. Byla černá,  temná jako noc kolem... Přes pochybení byl milosrdně přijat zpět. I když poznamenán. Poznamenán tak, aby všichni viděli.
Hlas promluvil naposled: "Jdi a konej co umíš."
Fallen jen sklopil hlavu a usmál se. Byl to úsměv plný bolesti, ale také naděje. Naděje, že dokáže, co si předevzal. Že dokáže splnit slib....

 

 

IV.

 

Padlý seděl na skále vysoko v oblacích. Ledová vichřice bičovala zčernalý kámen a vzduchem poletovaly sněhové vločky.

Padlý shlížel na svět lidí a usmíval se.

Byl sám. Tak jako od té doby, co dostal srdce byl, a vždy bude.

Nelze věřit lidským bytostem. Nelze věřit jejich lásce a nelze na ni spoléhat. Lidská láska není taková jako ta andělská….