[FF] Zmrzlina - část II.

PRVNÍ ČÁST ZDE


Ve 21:05 HongKi přichází k bazénu. Teplota je pořád značně vysoká a HongKi má na sobě kraťasy a vzdušnou košili, kterou si ovšem pro všechny případy zapnul až k poslednímu knoflíčku. Obezřetně se rozlíží. Znervózňují ho svíčky rozeseté po stranách bazénu a tlumené světlo.
Ze stínu vychází Heechul. Tváří se tak zkroušeně, že by ho jeden politoval. HongKi však není tím jedním. Nervózně postává a nevypadá, že by se k Heechulovi chtěl přiblížit víc než na 10 metrů.
„HongKi…“
Ticho…
„Já…mě…totiž…“
HongKi skloní hlavu a bezděčně se usměje.
Heechul nervózně přešlapuje z jedné nohy na druhou a neví, jak zformulovat slova do vět.
„Chtěl bych… nedáš si zmrzlinu?“
HongKi se zarazí a tázavě vzhlédne k Heechulovi.
„Zmrzlinu?“ opakuje nechápavě.
„V takovém horku se hodí, ne? Nebo ty nemáš rád zmrzlinu?“
„Ale…“
„Obědnal jsem banánovou!“ zvolá výtězoslavně Heechul a hrne se ke stolu, kde z malého chladícího boxíku vytáhne kyblík zmrzliny.
„Heechule…“
Hee se otočí téměř se slzami v očích a úpěnlivým hláskem se dožaduje „Dej si se mnou alespoň tu zmrzlinu!!“
HongKi už nemá, čím by Heechula odbyl a tak mlčí a dívá se, jak Heechul překotně nabírá zmrzlinu na misku. Když konečně dokoná své dílo, rozběhne se k HongKimu, který stále stojí „v bezpečné vzdálenosti“. Jen krůček by stačil… ale v tom Heechul zakopne a ladným obloukem přistane i se zmrzlinou HongKimu na prsou. Když se trochu vzpamatuje, nevěřícně vytřeští oči a jme se stírat zmrzlinu z HongKiho košile a u toho se bez dechu omlouvá. HongKi mezi tím stojí, a čeká, až to poslední  zrníčko jeho trpělivosti dopadne na zem… to zazvonění o dlaždičky je téměř slyšet. Levá ruka vystřelí jako šíp a udeří Heechula do tváře.
„Už s tím přestaň!!“ rozkřičí se HongKi.
„Přestaň za mnou chodit! Přestaň na mě mluvit! Nedívej se na mě! A vůbec skoncuj s těmahle divnejma věcma! Rozumíš?!!“
Heechul, držící se za tvář, vzlikne.
„S jakejma divnejma věcma! Proč nemůžeme být přátelé??“
„Protože… Protože si hrozně otravnej!!“
HongKi prudce oddechuje, Heechul se třese a oba zírají jeden na druhého.
HongKimu se pomalu zklidňuje dech a vnímání se vrací do normálu. Shlíží na slzavé údolí u svých nohou.
∙To jsem asi trochu přehnal. ∙
Neví co dělat, a proto jen mírně dodá „Já už teda půjdu…“ a má se k odchodu. Krok, dva, tři… „Nechoď.“ Kroky se zastaví.
∙Cože? Proč jsem se zastavil?! ∙
HongKi pomalu otáčí svou hlavu zpět ke zhroucené postavičce.
∙Proč se otáčím? ∙
Heechulova uslzená tvář vzhlíží vhůru „Nechoď…“ zašeptá.
HongKi stojí nakročený napůl k odchodu a napůl k Heechulovi.
∙Co to sakra dělám?! ∙
„Hee…“
Heechulovi zableskne v očích světýlko naděje.
„Prostě s touhle šaškárnou skoncuj.“
A zase pohasne.
HongKi odchází a Heechulovi se řinou po tvářích další a další slzy.
Plápolavá světélka svíček pomalu dohořívají, ze zmrzliny se staly rozteklé loužičky… a Heechul sedí stále na tom samém místě, hlavu v dlaních.

HongKi po návratu do svého pokoje konečně poctí postel svou přítomností. Leží na zádech a zírá do stropu. Spánek nepřichází.
∙Je nějaký důvod, proč smrtelně unavený člověk nemůže zaboha usnout…?∙

Svítá. První ranní paprsky se líně proplétají mezi stíny, ač pomalu, přeci jistě, oznamují příchod nového dne.
Heechul se konečně zvědá ze země a s hlavou vraženou mezi ramena se plahočí zpět do hotelu.
HongKi KONEČNĚ usíná neklidným spánkem.

Netrvá dlouho, a po chodbách se rozezní kroky. Manažeři a ostatní staff se rozeběhl, aby všechny zavčasu zburcoval zpět do života.
Heechul je k neprobuzení, HongKi nadává, ostatní remcají a někteří nezvládnou ještě ani to. S očima napůl zalepenýma se odebírají na snídani. Někteří jsou schopni se bavit o nastávajícím dni – dokonce i s nasazením,  jiné stojí nemalé úsilí nalít si do kávy mléko nebo trefit se lžící do úst.
HongKi sedí uprostřed stolu a zírá na svou sklenici banánového džusu. Heechul nikde. HongKi se podezřívavě rozhlédne… V jednu chvíli se mu uleví, že ta osina v zadku není v dohledu, ale v druhou mu ztěžkne žaludek a v puse vyschne… vybaví se mu Heechul zhroucený na zemi, slzy jako hrachy se mu řinou po tvářích.
∙Sakra, doufám, že nebude mít modřinu. ∙
HongKi bezděky zkřiví tvář. V tu chvíli přiběhne asistentka a vzrušeně cosi vysvětluje manažerovi.
„Co zase dělal?!“
„Říká, že  večer upadl na schodech…“
HongKiho zamrazí až v morku kostí.
∙SAKRA! ∙
Manažer kroutí hlavou a odchází zkontrolovat situaci. V tu chvíli se ve dveřích objeví někdo další.
„Nazdar bando! Dobré ráno, že přeju!“ spustí zvesela.
HongKiho poleje horko.
YongHwa se k němu přiřítí a jme se ho nadšeně objímat.
„No brácho! Pověz jak to je dlouho, co jsme se neviděli?!“
„Eh…“ vypraví ze sebe vyjukaný HongKi.
„No nadšení z tebe přímo číší!“ směje se YongHwa.
„Co…co ty tady?“ pokusí se usmát HongKi.
„Dneska máme spolu vystoupení, kamaráde. Přijeli jsme jako hosti na váš koncert! To víš, tak velký festival…no nepřijmout pozvání…“
∙Jo, fakt bezva překvápko…díky manažere! ∙
Zbytek CNBlue si posedá mezi ostatní, vítají se, lijí si kávu a plánují jevištní hrátky.
YongHwa drží stále zaraženého HongKiho kolem ramen a směje se na celé kolo.
∙To nám to pěkně začíná∙ myslí si HongKi a nálada mu klesá k bodu mrazu.


pokračování příště.....


HongKi - FTIsland
Heechul - Super Junior
YongHwa - CN Blue