RPG addicted

podtitulek: vliv na osobnost

Je to tady znova.
První splynutí (všichni vědí, takže nebudu mlžit) bylo s TOPem. Chvíle, kdy přestanete rozlišovat mezi hrou a skutečností. Chvíle kdy se položíte do postavy a postava začne být víc ooc než role. Kdy už se nemůžeš hnout, kdy přejímáš myšlenky biase. Nebo možná jsou tvoje a přisuzuješ je jemu? Kdy se podíváš do zrcadla a vidíš jeho, ne sebe. Kdy stojíš už napořád ZA zrcadlem...
Pak se ooc rozplyne. Nebo možná role se rozplyne? Zůstane jen jeden. Vstaneš, koukáš do skříně a říkáš si, co by si tvoje postava asi vzala na sebe? Stačí detail, který MUSÍŠ mít na sobě. Protože ty jsi on  a on je ty.
Pak už sotva jíš a sotva spíš. Protože problémy ve virtuálním světě jsou mnohem horší než si kdo dokáže představit. Protože real life už není co býval. Protože tě nezajímá, že je podzim, že je zima, že je jaro. Důležitý je, jak je ve virtuálním Seoulu. Důležitý je, jestli půjdeš s kamarádama stavět sněhuláka nebo jestli zmoknete.

A co víc? Miluješ, nenávidíš, je ti zle, je ti skvěle… všechno záleží na tom, jak je ti TAM. Když zemře tvoje virtuální já, zemřeš i ty.

Všichni jsme addicted. Ti co ne, nehrajou pořádně a když jo…jsou prostě silný. Nebo to překonali. Kdo ví. My slabší, co jsme vždycky žili víc „tam“ než „tady“, se ztrácíme a rozpouštíme. Na náhrobní kámen prosím vytesat RPG addicted.

Dalo by se napsat mnohem víc, ale mě se nechce. Mí spoluhráči to chápou a ti co nehrají to nikdy nepochopí.

Důvod proč o tom píšu zrovna teď je článek od CL a taky to, že už dva dny myslím na to, že mě moje postavy OPĚT ovlivňují až moc.
Jak se to projevuje? Slovník, šatník, výrazy, zkoumání fotek, videí…To je normální, když se chce člověk s postavou pěkně sžít. Ovšem mě moje postavy začaly ovlivňovat tak trochu i způsoby myšlení. Spíš tak, že jsem to potřebovala, je to totiž moje staré já :D ale stejně…vybíjím se já na postavě nebo postava na mě? Mám v tom zmatek…už nevím jestli on je já nebo já jsem on? Začínám mluvit výhradně v mužském rodě (to není u mě zase taková novinka, jak všichni víme, ale ta výhradnost mě začíná děsit). Než něco řeknu nebo udělám, uvažuju alespoň v šesti rozměrech. Tohle už není ani 4D, brácho, tohle je naprosto jiný rozměr…v němž „nekonečno“ hraje hlavní roli.

Co jsem přestala výtvarně tvořit (ve větším – tzn. Téměř každý den), pomáhalo mi RPG se vybít. Tak nějak po té tvůrčí stránce. Jenže to už dávno není pravda. V hlavě mi žije několik charakterů svým vlastním životem. Občas jim nerozumím. Nikdy se s nimi nehádám. Oni podléhají mě  a já zase jim.

Už se ani s nikým nedokážu bavit normálně, pořád mám v hlavě jen RPG, když s někým mluvím, vzpomínám na věci co se dějou "tam" a ne tady. Žiju ve virtuálním světě. Real life...kde ten je? Všechno je jako v mlze. Když si řeknu, že druhý den fakt něco udělám...nikdy to neudělám, protože jen co ráno vstanu už RPéčkuju.
Dokážu prosedět kidně i 20 hodin jen u RP...
Teď už s tím nedokážu nic udělat. Všichni říkali "to přejde, ono tě to přestane bavit". Bohužel. Neměli pravdu.
Jsem hnusný závislák. Pokud MUSÍM vydržet bez RP, stejně nemyslím na nic jiného. Jdu po ulici a směju se vzpomínkám z virtuálního světa, jedu ve vlaku a myslím na to, co dneska budou moje postavy dělat, spím a zdá se mi o nich...
Nejhorší je, že se ze mě stává asociál. Lidi kolem mi nerozumí a já nerozumím jim. S ostatními ooc v mém okolí pokecám, to jistě, protože žijeme ve stejném světě na stejném levelu...ale zbytek mi uniká...

Skončí tohle? Nebo je právě tohle konečná? Totální degenerace, destroying mysli, mozku…života? Jak dlouho to bude trvat, než zmagořím úplně? Než zjistím, že nemluvím v souvislostech pochopitelných pro druhé? Nebo už se to stalo…?
Nepamatuju si… kdo jsem? Nepamatuju si…čí je tohle život? Nepamatuju si… mám vstát? Co mám udělat? Zapnout počítač…připojit se. Žiju. Hraji, tedy jsem…


Amen.