9 Sep 2011

[FF] Zpátky do školy X.

Shinee
Ten příval myšlenek, pocitů, obrazů, vzpomínek… byl na mě moc a sesunul jsem se k zemi.
„Taemine…“ Jonghyun se ke mně skláněl. Nevnímal jsem ho. Před očima mi běžela páska z minulé noci.
„Ježiši…“ vypustil Key, strhnul s postele deku a hodil ji na mě. Pak chvíli jen vzpřímeně stál, koukal jak se mě Jonghyun snaží dostat na nohy a já jsem úplně mimo, a poté vykročil. Minul nás oba a vyšel z pokoje. Jonghyun se ohlédnul jestli je skutečně pryč. Bouchnutí domovních dveří. Key odešel z bytu. Jonghyun mě něžně vzal a přitisknul si mou hlavu na hruď.
„Je mi to líto…“
„Co přesně?“ vypadlo ze mě. Odtáhnul se a podíval se mi zpříma do očí.
„No, to co jsem tady teď říkal… že jsi to slyšel. Znělo to asi hrozně.“
„Já myslel, že ti je líto…“ sklopil jsem hlavu a začal popotahovat.
„Prosímtě, takhle… ne.“
„A jak teda!?“
Bylo ticho, jen já jsem občas popotáhl. Jonghyun se na mě díval a bylo jasné, že neví co má říct. Nejspíš měl v hlavě taky zmatek. Nebo se prostě nedokázal rozhodnout…
„Prosímtě pojď, vstaň.“ snažil se mě znova zvednout. Odstrčil jsem ho.
„Nech mě.“ prohlásil jsem a snažil se, aby to vyznělo tak jak má a ne přesně naopak, tak jak jsem to cítil. Už mě o nic neprosil ani nic neřekl, prostě mě popadl a vytáhl mě na nohy.
„Nebuď histerka jako on jo?“ co tím chtěl jako říct? Já přece nejsem… Snažil jsem se vykouzlit kamenný face.
„Udělám ti snídani.“ prohlásil a už jsem viděl jen jeho záda. S radostí bych do nich něco vrazil, aby věděl jaký to je… Ovládnul jsem se a vyšel za ním. Cestou jem ještě pochytal nějaké oblečení a natáhnul ho na sebe. Zůstal jsem stát uprostřed kuchyně a sledoval jak hyung smaží vajíčka. Zlostně jsem zahlížel. Otočil se.
„Copak si nesedneš?“ nadzvedl obočí. Pořád jsem byl rozčilený. A on snad plánoval dělat jakože nic.
„Ty hyung…“ chtěl jsem říct něco fakt k věci. Jako „musíme si promluvit“ nebo „co to mělo znamenat“ nebo podobně. Místo toho ze mě vypadlo jen „já nemám hlad.“ Měl jsem hlad jako prase. Ale co, taky si můžu snad někdy postavit hlavu.
Nakonec moje „nemám hlad“ mělo stejný účinek jako „musíme si promluvit“. Jonghyun si povdychl, vypnul sporák a otočil se ke mně.
„Sedej.“ znělo to hrozně dominantně, až jsem se málem zase začal bránit, že to teda jako ne. Říkám málem. Kecnul jsem si na židli a čekal, co se bude dít dál. Jonghyun si sednul ke mně, hlavu sklopenou a evidentně přemýšlel, co říct. A já najednou nevěděl, jestli to chci slyšet. Díval se na svoje ruce a já se na ně díval taky.
„Víš, to co jsem řekl…“ pak zvedl hlavu a zadíval se na mě. „Já nechci aby se něco změnilo…“ pokračoval. „Aby musel někdo odejít ze skupiny, aby každý musel byldet jinde, aby… abychom se nemohli snést…“ znělo to logicky.
„Vždyť to já taky ne!“ ohradil jsem se. Chvíli bylo ticho. On se díval na svoje ruce a já propaloval desku stolu.
„Asi to byla hloupost.“ Prohlásil. Nechtěl jsem aby to vyslovil. A už vůbec jsem se nechtěl zeptat jestli to myslí, jak si myslím. Často děláme věci, které vlastně vůbec nechceme…?
„Co máš na mysli?“ zeptal jsem se, i když jsem to moc dobře věděl.
„Ten včerejšek…“ znělo to tak smutně, že by to urvalo srdce i kosatce. Sklopil jsem hlavu. Věděl jsem, že má pravdu. Ale přitom… On byl ten kdo mi dával najevo náklonost už nějakou dobu. A teď jsem na tom bitej zase já. Proč musí být všechno tak složitý?
Musím zachovat chladnou hlavu. Musím říct „máš pravdu“, zvednout se a jít do hajzlu. A už se k tomu  nikdy nevracet. Ani slovně ani jinak.
„Neplač přece…“ hyung se ke mně nahnul a otřel mi slzy. Chladnou hlavu jsem říkal….?
„Hmmmm“ odtušil jsem plačtivě.
„Já nemyslím jako… že by to byla hloupost, že jsem to nechtěl… jen v rámci kolektivu, víš?“ Věděl jsem moc dobře, jak to myslí. Nemusel to říkat na hlas. Bylo to tak ještě horší, když se ta slova vznášela ve vzduchu. Zvedl jsem se a slzy se mi pořád koulely po tvářích. Sakra. Furt jen bulím.
„Chtěl bych teď chvíli…být sám, jo?“ nečekal jsem na odpověď a zavřel se v pokoji. Svezl jsem se u dveří a opřel se o ně zády. Hlavou mi vířilo jen „jak to bude dál…jak to teď bude sakra dál?“
Nevím jak dlouho jsem tam tak seděl a civěl. Nepřišel. Tohle je konec. A to ani nic nezačalo. Jak může být konec bez začátku? Napadlo mě. Bouchnutí dveří oznámilo příchod některého z členů. Nebo možná přišli všichni najednou. Hlasy. Měl bych vstát a dát se trochu dohromady. Kouknul jsem na sebe, jestli nevypadám úplně v rozkladu a vyšel jsem z pokoje. To se vrátili Onew, Minho …i Key.
„Čus.“ pozdravil jsem.
„Kde je Jonghyun?“ toliko k odpovědi.
„Ummmh?“ rohlídnul jsem se. „No to já nevím. Jsem snad jeho… jeho vocas nebo co?“ ohradil jsem se trochu zbytečně.
„Se hned nečerti přece.“ uklidňoval mě Minho a Key mě propaloval pohledem.
Zase jsem se nervózně rozhlídnul. Vůbec jsem ho neslyšel odcházet. Kam asi šel?
Nevrátil se. Nechtěl jsem se ostatních ptát. Vypadali klidně, takže jim asi psal. Jenže já byl zas mimo hru.  Už bylo dost pozdě večer. Chodil jsem po bytě a vždy jsem skončil u domovních dveří. Párkrát i sáhnul na kliku. Co tím vyřeším, že budu chodit v noci po ulicích jsem ale nevěděl.
Zase jsem stál a hypnotizoval kliku vstupních dveří. V tom mě někdo čapnul za rameno. Málem jsem si nadělal do kalhot, jak jsem se lekl. Byl to Key.
„On dneska nepřijde, spí u Zica.“ řekl mi.
„A-aha…“ no a co jako? Třeba jsem to vůbec nechtěl vědět…
Key pokýval hlavou, otočil se a razil směr kuchyně. „Dáš si horkou čokoládu?“ hodil přes rameno. Vykulil jsem oči.
“Ale jo!“ vydoloval jsem pohotově a vydal se za ním.
Hlavou se mi honilo, že za tímhle musí něco vězet. Proč by na mě ON najednou zrovna mluvil…a proč by mi vařil horkou čokoládu? Něco je špatně…
Sednul jsem si ke stolu a pořád nechápal co se to děje. Radši jsem nic neříkal. Za chvíli přede mnou stál hrnek a nad ním pára a vůně čokolády. Člověk by se až začal cítit líp… kdyby vedle neseděl Key a nevypadal tak blbě spokojeně.
„Za včerejšek promiň.“ vypadlo z něj najednou. Nevěřícně jsem koukal.
„No… jo. Však dobrý.“ odpověděl jsem. Pak jsme tam jen tak seděli a pili. Key se pak zvednul a prohlásil, že za chvíli dávají nějaký jeho oblíbený seriál a že se jde tedy dívat. Nic jsem nenamítal a zůstal sedět. Nechal tam telefon. Jen tak uprostřed stolu. Nechal ho tam a odešel. Ten telefon si tam jen tak ležel… Uprostřed stolu. Sám. Samotinký. Málem ke mně promlouval. Ale já přece nejsem žádný stalker… nebo jo? Potom se mi vybavil Keyův spokojený výraz a moje hlodavá myšlenka „něco je špatně“. Vztáhnul jsem ruku... chvíli jsem ji měl nad mobilem a pak ji zase stáhnul zpět. To se nedělá.
Zavřel jsem se v pokoji a posadil se za dveře. Zamykání by bylo nápadné. Ukořistěný telefon v rukách. Jen se podívám na výpis hovorů, dobře? Nic tam nebylo. Jen nakouknu do zpráv… jen na jména. Nebudu si nic číst. Byly tam. Zprávy od Něj. Seděl jsem tam dlouho. A dlouho mi tekly slzy po tvářích. Chtěl jsem ten zatracenej mobil rozkousat a hodit po psoj.
Jen jsem seděl a zíral. Když se mi trochu rozednilo najednou mi bylo všechno jasný. Nechal ho tam schválně. Věděl, že to udělám. Že si to přečtu… a taky mi byla jasná ještě jiná věc. Kterou bych si nepřiznal asi ještě dlouho. Ale najednou to bylo tak prostý. Mám ho rád. Mám ho zatraceně rád. A tohle sakra bolí.


Shinee

No comments:

Post a Comment

I don't hate anyone. I believe we should not hate on people. But I hate my haters, obviously.