[FF] Nemluv! (Mino x Taehyun)

fanfiction WINNER
chapters: ??
bromance
pairing: Namsong (Mino x Taehyun)


"Hyung! Hyung!"
-Sakra takhle blbej budík jsem si snad nemoh' nastavit.- Mino tápe po telefonu a snaží se okamžitě umlčet ten otravný zvuk, zatímco Taehyun na něj nechápavě zírá s otevřenou pusou.
"Hyung... jsi v phodě?" zamrká zmatený Taehyun a natahuje se po Minovi zabořeném v polštáři.
- Doprdele, to bude den....-




Snažím se vzpomenout si jak se jmenuju, kde to jsem a proč ten otravnej budík nechce zmlknout. Nějak se mi nedaří. A pak na mě něco sáhne. Něco. Někdo.
Krve by se ve mě nedořezal.
V polospánku se fakt těžko předstírá příčetnost.
"Hyung...!"
A pak mi ve vteřině dojde, že to není budík, stojí nade mnou Taehyun a něco sakra chce. Jsem v dormu plným jantarů a momentálně bude asi ráno.
"Co?!" vypravím ze sebe trochu ostřejším tónem než jsem chtěl.
"Hyung tobě není dobře."
-To jako nebyla otázka?-
"Je mi skvěle, fakt skvěle!"
-Na to, že jsem před pár sekundama ještě vězel po uši v sakra hlubokým spánku se ještě ovládám.-
Taehyun se ale zakaboní a založí ruce na prsou. Snažím se promnout si oči a vyšťourat ospalky.
"Kafe!" vyhrknu a doufám, že někdo životu schopnější mi bude sto donýst velkej hrnek černýho lomcováku. Hezká ranní naivita mi vydrží asi minutu. Pak mi dojde, že co si člověk sám neudělá, to nemá.
Taehyun evidentně chápe, že nemá cenu na mě mluvit po dalších pár příštích minut, takže jenom poutuje a čeká, až začnu fungovat. Sleduje, jak se hrabu z postele, jak se sunu do koupelny a jak se snažím udělat si kafe. Taky mohl přiložit ruku k dílu. Ale to bych chtěl už vážně moc.

Sedám si ke stolu s obrovským hrnkem kafe.
"Tak co je?"
"Už je ti lépe?"
"Hmmm." škrábu se na hlavě a snažím se vypadat civilizovaně.
"Potřeboval bych poradit..."
-Ó jé-
Koukám na maknaeho přes stoupající páru z korbelu a čekám, co z něj vypadne. Ten se najednou zvedne a odcupitá. Připadám si jak v kresleným seriálu - ve vteřině je totiž zpátky. Divím se, že nezaznělo skřípání gumy o podlahu nebo tak něco. V rukách třímá dva svetry. Jeden žlutý - takový pěkně žlutý, ne křiklavě žlutý - a druhý růžový.
"No?" nějak nevím co by s tím chtěl.
"No?" on na to, jako bych mu snad měl vidět do hlavy.
"Hezký." odtuším a sjedu ho pohledem.
Taehyun teatrálně spustí svetry dolů, zakoulí očima a hlasitě povzdechne.
"Dneska máme to interview, který si mám vzít?!"
A je to.
Jsem vzhůru.
Dokonale.
"COŽE?! Kolik je hodin?!"
Vystřelím ze židle jako namydlenej blesk a sápu se po kalendáři na ledničce.
"Dneska je středa? Jaktože je dneska středa?!"
"To už tak po úterku bývá..."
S bolestným výrazem se otočím na maknaeho, který je naprosto nad věcí.
"No to by mě nenapadlo..."
"To vidím, hyung. Takže?" přitáhne si svetry zase k bradě.
-Takže mě asi trefí šlak.-
"Růžovou." řeknu bezbarvě, což je docela ironie, a vytřeštěně se sunu zpátky do pokoje.

Někdy jsem rád, že mi nakonec to leadrování odpadlo. Na druhou stranu si myslím, že k tomu určitý předpoklady mám... Jen ne dneska. Někdo mě měl vzbudit. Dřív. Lépe.
A šlo by to vůbec dřív a lépe? Vlastně mě nikdo neumí probudit citlivěji než Taehyun. Měl bych si přestat stěžovat.

Hrabu ve skříni s vážně zoufalým výrazem, když v tom mi někdo tahá za triko, odtahuje mě s dosahu rozrejsněných kupiček prádla a usazuje mě na postel.

"Já ti něco vyberu, hyung, ty nejsi dnes ve formě."
Taehyun už je navlečený v růžovém svetru a přiléhavých džínách.
Já toho kluka nemít, tak bych se občas snad ani neoblíknul....



Pokračování příště....