[FF] Tajemství

fffff
pairing: JongKey
soft, emotional


„Key? Key?!“
Bez odpovědi.
„Fakt nevím, jestli chci vědět, co zas dělá.“
„No tak Key?!“
Dřív než jsem se ho dovolal, dorazil jsem do ložnice.
„Spí.“ vydechnul jsem nevěřícně a po chvíli váhání jsem k němu přešel.
Leží si tu do půli těla. Peřina bůhví kde. Jeho kůže už vystydla… Sbírám peřinu, abych ho zakryl, když se pohne. Ztuhnu uprostřed pohybu.
„Mmm…“ zavrněl Key a já si zas pomyslel něco o tom, jak je hroznej… a přece ho mám rád. Jenže pak nečekaně rozloupnul oko.
„Jongie?“ rozespale.
„No…“ tiše jsem mu potvrdil svou existenci.
„Zima.“ prohlásil spáč tónem „přikrejt“ a obrátil se na bok. S úsměvem jsem nad ním zavrtěl hlavou.
„Aby ne, když se tu válíš jen tak…“ poučil jsem ho a už jsem na něj cpal deku.
„Ahmmm!“ zaprotestoval na moje argumenty Key a chytil mě za ruku. Ani jsem se nenadál, místo peřiny jsem na něm ležel já.
„Tak mě zahřej.“ provokativně.
„Key, už jsem ti říkal, přestaň si dělat prdel.“
Mezi tím, co jsem se od něj snažil odlepit, ten blbec se ke mně víc a víc tisknul. Trochu mi ztěžklo dýchání.
„Key! Na stage a před veřejností mi to divadlo nevadí, ale to neznamená, že si to musíme trénovat i v soukromí!“
Takhle uraženej pohled jsem neviděl hodně dlouho. Naposled včera, když vzal Minho Keyovi vařečku.
Okamžitě mě vyměnil za peřinu a otočil se ke mně zády.
„Urážlivko!“ okomentoval jsem ho a zase vstal.
„Volal manažer, že to zítřejší focení se přesouvá na ráno.“ vzpoměl jsem si, proč jsem vlastně přišel. Odpovědí mi bylo mlčení Keyových zad. Pokrčil jsem rameny a zase si odrázoval odkud jsem přišel.
„Jak něco není po jeho…“ bručel jsem si pod vousy a vyrazil zlepšit náladu k ledničce.

Půl dne jsem Keye neviděl a večer jsem to zapíchnul k televizi. Kdy se to jednomu stane, mít volnej večer?
Ani jsem ho neslyšel přicházet, když se objevil vedle mě na gauči. Beze slova mi položil hlavu do klína, jakoby se uražená manželka přišla po době mlčení usmířit s manželem. Bezmyšlenkovitě jsem mu prohrábl vlasy.
„Do růžova?“ zaškvířil jsem se.
Neodpověděl, jen si položil dlaň na moje stehno, aby si mohl pohodlněji opřít hlavu. Moje ruka na oplátku skončila na jeho rameni. Cítil jsem, jak je ještě vláčný a jak z něj sálá teplo.
„Je ti dobře?“ nakrčil jsem čelo. Prospal půl dne…
„Jo, myslím, že to bude dobrý.“ Řekl bezstarostně a dál se věnoval televizi. Nehodlal jsem se nechat jen tak odbýt. Žádnýho maroda teď zrovna nepotřebujem. Lehce jsem ho za rameno přetočil na záda a hned mu sahal na čelo. Nedokázal jsem říct, jestli je to zvýšená teplota nebo jestli je jeho kůže tak teplá, protože se teď vyhrabal z postele.
„Myslím…“ v tom mě ale vzal za ruku a jemně si ji sundal z čela. Ale nepustil ji. Propletl naše prsty.
„Nic to není, vážně.“ díval se mi do očí. Ten pronikavý pohled mi skoro vypálil sítnici. Znervózněl jsem.
„Dobře,… když to říkáš.“ Ustoupil jsem nakonec a uvolnil napětí v ruce. Pořád mě nepouštěl.
„Čaj?“ napadlo mě spásně, jak se dostat z téhle situace.
Key nečekaně pustil moji ruku a posadil se. Obličej pár centimetrů od mého.
„Neutíkej…pořád.“ řekl zas tím medovým hlasem a mě vynechalo srdce o jeden úder.
„Já…“ chtěl jsem zase něco vymýšlet, ale na rtech mi spočinul jeho ukazováček, takže jsem zmlknul.
„Výmluvy.“ konstatoval a v očích mu poletovaly jiskřičky.
Nedýchám. Čas jakoby se trochu loudal. Zvuky jsou rozostřené a v uších mi zní jen ten jeho medový hlásek. Chci promluvit. Něco říct nebo možná udělat. Ale nemůžu se hnout. Zachycený v okamžiku jako v pavoučí síti… Rozdíl je ten, že já už sebou ani neškubu. Jsem paralyzovaný omamným jedem. A už se blíží strůjce sítě, aby si pochutnal na svém soustu. Přibližuje se pomalu a přivírá oči. Rozchlipuje rty, ne moc, jen malinko. Už nezbývá moc času… Naše rty se dotknou.
Key.
Zazní mi v hlavě a víčka mi klesají. Najednou je moje ruka na jeho tváři. Děsím sám sebe. Dlouho jsem to chtěl udělat. Nebo už jsem to někdy udělal? Mohl to být sen? Ztrácím se ve víru myšlenek, které mi zastírá ten jed. Koluje mi v žilách, drtí moje spánky, lisuje mozek jako malinu, vhání slzy do očí… zastavuje srdce.
„Key.“ vydechnul jsem, když se malinko odtáhl.
„Ano?“ ten medový hlas.
Ticho.
Usmál se.
„Děláš, jako kdybysme to dělali poprvé.“ uličnickým tónem.
Vstává a bere mě za ruku. Vede mě do ložnice. Touhle cestou… šel jsem už někdy? Tak moc si přejeme některé věci schovávat, až nakonec nevíme, jestli skutečně existovaly nebo jsou jen výplod naší fantazie. Tak moc nebojíme o ně přijít. Tak moc se bojíme někomu je ukázat. Tak moc se bojíme si je přiznat. Předstíráme, že tu nejsou, že se nedějí.

Jenže v tuhle chvíli tě mám v náručí.
TEĎ vím, že jsi můj a nechci zapomenout ani na vteřinku.
Tenhle cit, který mi teď svírá srdce, patří tobě. Už dlouho. A ještě dlouho bude.

Pokládám  ho na postel a líbám jeho krk, hruď, břicho…

Zítra, až ti řeknu „přestaň s tou hrou“, bude to zase bolet?
Budeš půl dne plakat zavřený v ložnici, protože jsem ti tak ublížil?
A přijdeš pak zase, abys mi připomněl, jak je to doopravdy?
Nebo mě tentokrát necháš  zapomenout?